Přestože Great White dosud hrají a ve svém středu mají velmi dobrého zpěváka, mladíka Bretta Carlislea, jejich duše dávno odešla. Z kapely před řadou let, z toho světa před necelým měsícem. Jestliže jsme si zvykli dávat mezi někoho rovnítko, pak to byli Great White a zpěvák Jack Russell, jehož hlas byl hlavním poznávacím znamením losangeleské kapely. Ta byla v osmdesátých letech mylně hozena nejprve do heavy metalového ranku a když se blonďáci Russell a kytarista Mark Kendall ukázali na MTV, rázem měli hudební publicisté jasno a Great White byli glam metalová kapela, přičemž ani v tomhle tvrzení nemohli být dál od pravdy. Great White nikdy nebyli heavy ani glam metal, ale zatraceně dobrá hard rocková parta, která nepopírala kořeny v blues a vždycky kašlala na nějaké trendy. Nezačala v osmdesátých letech hrát jako Poison, ani o dekádu později jako Nirvana, což jí zaručilo velmi pevnou fanouškovskou základnu. Menší, než měly obě veličiny, ale zato oddanou až za hrob. Do slova a do písmene.
Kořeny Great White sahají do roku 1977, kdy dvacetiletý mladík Mark Kendall potkal šestnáctiletého výrostka Jacka Russella, který zpíval v jakési obskurní partě a nabídl mu místo vokalisty v kapele Highway. Russell byl neřízená střela, Highway měli šanci na postup do vyšší ligy a proto po nabídce skočil. Se změnou názvu nejprve na Livewire a posléze pouze Wires však přišel osudový okamžik, kdy si pro Russella přišla policie. Obvinila ho z toho, že při nepodařeném vloupání do jednoho z domů za účelem získání peněž na drogy zastřelil zfetovaný jak zákon káže služku. Soud mu vyměřil osmiletý trest a vidina velké kariéry rockové hvězdy se rozplynula jako pára nad hrncem. Kendall pokračoval dál, spolu s basistou Donem Costou (později hrával s Ozzym Osbournem) a bubeníkem Tonym Richardsem (později W.A.S.P.) přizvali ke spolupráci zpěváka a hlasového klona Roba Halforda Butche Saye, ale výsledek byl údajně stále polovičatý.
Proto možná bylo propuštění Jacka Russella po osmnácti měsících darem z nebes, a když zaklepal na dveře zkušebny s prosíkem, Kendall měl jasno. Richards byl proti, ale šéfem kapely, která se zrovna jmenovala Dante Fox, byl Kendall, takže Russell měl dveře otevřené. Díky jeho zpěvu a Kendalově zručnosti si kapely všiml manažer Alan Niven, který navrhl změnu názvu na Great White. „Bylo to kvůli Markovi, byla to jeho přezdívka, Vznikla tak, že jednou jeli autem a Kendall vystrčil hlavu z okénka auta při jízdě u Troubadora a nějaké dítě v davu křiklo „tam jde Velký bílý“. Navíc nosil bílé oblečení a měl i bílou kytaru,“ vysvětlil Niven, který sehnal smlouvu s kolosem EMI. U toho už nebyli Costa ani Richards, které nahradili basista Lorne Black a bubeník Gary Holland, kteří měli zůstat zapomenuti v čase a prachu hollywoodských bulvárů.
Rok 1984, kdy vyšla debutová deska Great White, byl na losangeleské scéně výjimečný. Kupředu se drala jedna později slavná parta za druhou, debutovali hegemoni W.A.S.P. nebo Ratt a pohádka předchozích let dostávala rozměr megatyjátru. I Great White si chtěli urvat kousek z toho koláče slávy a dopomoci jim k tomu mělo debutové album. To však může za to, že Russellovu a Kendallovu partu v prvním kole konkurence převálcovala. Deska není špatná, a to ani v bohaté a vyrovnané diskografii kapely, ale její nevyrovnanost z ní udělala dílo, které nebylo tak silné jako alba konkurenčních part. Album odráží skutečnost, že jej kapela poslepovala z různých nahrávek, které pocházely z různých období, což padá i na hlavu renomovaného producenta Michaela Wagenera, který neodvedl svou nejlepší práci. Nicméně zárodky něčeho velkého jsou zřetelné, minimálně „Stick It“ a „Hold On“ jsou skvělé věci, které ukazují, jak Kendall s Russellem pracují s melodiemi a jsou jasnou spojnicí s budoucími deskami. Cestou do slepé uličky jsou heavy metalové kusy, ať už je to úvodní „Out Of The Night“ (ač tu lze považovat za výbornou), „Dead End“, „Streetkiller“ nebo „On Your Knees“, na níž se autorsky podílel Don Dokken. Tuto tvář Great White velmi rychle opustili a s přihlédnutím k tomu, co představovali v dalších letech, je to dobře.
Jako start album nebylo špatné, ačkoliv pro kapelu a její směřování v budoucnu až tak důležité nebylo. Etablovalo pojem Great White na hollywoodské scéně a otevřelo kapele cestu do světa, po Velké Británii a Americe se vypravili jako předkapela Whitesnake, Kiss a Judas Priest, z čehož však Great White velký úspěch vytěžit nedokázali. Fanoušci byli rozpolceni, co Great White představují, na jednu stranu se jim dostávalo metalových vypalovaček a na straně druhé Kendall předváděl bluesové cítění a kapela do konce koncertu došaškovala s naprosto zbytečnou coververzí „Substitute“ od The Who. Že to na velký úspěch nevypadá, pochopila i firma EMI, která zrušila nahrávací smlouvu. To byla pro Great White studená sprcha.
Koncerty ukázaly ještě jednu slabinu a tou byl bubeník Gary Holland. Jeho výkon se dostal do stavu setrvale klesajícího, že se začalo nahlas mluvit o jeho výměně, k čemuž došlo na konci roku 1984, od roku následujícího na bubenickou stoličku usedl Audie Desbrow, ranař o poznání nadanější a důraznější. Jenže kapela byla stále v bodě nula. Měla několik nových skladeb, které by ráda umístila na další desku, ale nikdo netušil, kdo by ji vydal a zda se Great White nezařadí pouze mezi jednoalbové zázraky, kterými se hemžil celý Hollywood.
|
