The Angels žijí! Pomalu se počítalo s tím, že kultovní australská formace bude patřit minulosti, protože poslední album „Talk The Talk“ vydala před deseti lety a když ji po dlouhé agonii vloni opustil zpěvák Dave Gleeson, aby se mohl věnovat domovských Screaming Jets, vypadalo to na definitivní konec. Jenže zakládající matadoři (dnes statní sedmdesátníci), bratři Rick a John Brewsterovi to vzdát nechtěli. Náhradu našli přímo ve vlastních řadách a za mikrofon delegovali Nicka Nortona, který od roku 2011 hrál v The Angels na bicí a jeho místo nahradili druhým Johnovým synem Tomem Brewsterem, čímž se z The Angels stala skoro výhradně rodinná záležitost. Změna v sestavě, při které do kapele nastupuje druhá generace (před deseti lety přišel s baskytarou další Johnův syn Sam Brewster), se nijak nepodepisuje na výsledném zvuku kapely. Ta se drží svého stylu zuby nehty.
Kdysi na ně pěl chválu Axl Rose, který je známý slabostí pro vysoce oktanový australský rock, protože na triumvirát AC/DC – Rose Tattoo – The Angels v jeho žebříčku dosáhne máloco. V dobách největší slávy je protežovali i Great White, kteří natočili jejich zásadní skladbu „Face The Day“, ale nic z toho The Angels k mezinárodnímu úspěchu nepomohlo. Stejně tak byly k ničemu i machinace s názvem, chvíli si říkali Angel City, jindy Angels From Angel City, což udělalo pěkný bordel v hlavě i skalním fanouškům. V Austrálii však jsou skoro za bohy, a když v roce 2014 zemřel původní zpěvák Doc Neeson, byl z toho málem státní pohřeb. Naštěstí s ním neodešel duch kapely, soudě podle novinky „Ninety Nine“ se s novou rolí Nick Norton popasoval velice dobře a The Angels nabírají další dech. Novinka je dobrá deska, ne jejich nejlepší, ne dokonalá, ale velmi sympatická.
„Pokud někdo měl nějaký nápad, nahráli jsme ho. Natáčení desky bylo hodně spontánní,“ vysvětluje kytarista John Brewster. Kapela byla natolik nadšena spojením s Nortonem za mikrofonem a nově příchozím bubeníkem, že natáčení „Ninety Nine“ bylo jedním z nejjednodušších. Uvolněná atmosféra, která panovala ve studiu, se propsala i do výsledku. Zejména díky první polovině a energickým rockovým kusům „Ninety Nine (Go For Broke)“, „Heartbeats" či „Minor Truth (Long Live The Queen)“, které se klidně mohou řadit k tomu lepšímu, co kdy The Angels natočili. Sice je pryč živelnost alb „Face To Face“, „No Exit“ nebo „Dark Room“, ale tu po starých pánech po padesátileté kariéře nikdo nemůže chtít. Na věc se jde trochu s větším rozmyslem, přesto jsou místa, na nichž je jasně znát, že se kapela nechala strhnout vlastním výkonem. Najdou se v „Into The Void“, ve které jasně cítíte, že gradace na refrén vyplynula z krásně rozjetého jamu ve zkušebně nebo ve „Follow The Red Thred“, jejíž atmosféru umocní dovádivý saxofon.
Problém je trochu se závěrečnou částí alba, po řadě přesvědčivých kusů nasadí kapela v „Escape“ jakýsi podivný country výraz. Mohl být brán jako vítané uvolnění (působí právě naopak), ovšem když se taková nálada přelije do „Leaders Of Men“, v níž dominuje jakési dřevní rockabilly, lze mluvit o nastavované kaši, protože ani jedna ze skladeb se předchozím vyrovnat nemůže. S nevkusem koketuje závěrečná „Hue And Cry“, atmosféra americké války Severu proti Jihu donutí fanouška zaťukat si na čelo. Všechny tři věci jsou zbytečné. Ta by si zasloužila i vyšší hodnocení (7,5 není málo), ale nevydařený konec snahu o co nejlepší desku spolehlivě sabotuje.
Comeback The Angels je nečekaný, ale potěšující. Je velmi příjemné slyšet, že pánové mají energie na rozdávání a že ve světě, v němž neplatí staré jistoty, ještě někdo hraje testosteronem načichlou hudbu, která uznává klasické rock n`rollové hodnoty. Jen jedna záhada asi nebude objasněna nikdy - proč se The Angels nestali tak velcí jako AC/DC.
|
