Beastö Blancö přežili covidovou pandemii i aktivistické šílenství cancel culture a jsou zpět s už čtvrtou deskou. Pět let, které leží mezi novinkou „Kinetica“ a minulým počinem „We Are“, bylo velice hektických a svět se během nich změnil v některých ohledech takřka k nepoznání. To, co platilo v roce 2019, má dnes pomíjivou cenu, lidstvo uznává zcela jiné hodnoty, všechno se z někdejšího klidu a optimismu zvrhlo někam do temnoty a Beastö Blancö, tedy hlavně jejich nejdůležitější persona a skladatel Chuck Garric, tu dobu neprožil se zavřenýma očima. Proto se nelze divit, že když Beastö Blancö v roce 2024 znovu povstávají, je z nich trochu jiná kapela. Garric neseděl s rukama v klíně, ale zcela od základu budoval novou tvář kapely.
V ní hraje čím dál větší roli nejen Garric, ale také zpěvačka a dnes už právoplatná členka Calico Cooper (dcera Alice Coopera), která se po rošádách v sestavě stala druhou nejdéle sloužící osobou Beastö Blancö, ale především postavou, která Garrica vokálně doplňuje. Společně vytváří svébytně teatrální představení a kapela leckdy stojí v pozadí jejich exhibicionistických choutek. Tomu se přizpůsobuje výraz Beastö Blancö, kteří nejsou stejnou formací, jako byli na jedenáct let starém debutu „Live Fast Die Loud“. Tehdejší špinavý, losangeleský rock n`roll, který byl tvořen zejména pro fanoušky Motörhead, Mötley Crüe či L.A. Guns (s nimi Garric chvilku hrál) nahradil moderní mix heavy metalu, glamu, gotiky a industriálu, který z pozice producenta zajišťuje předák německých Lord Of The Lost Chris Harms. U Beastö Blancö se však nejedná o kalkul, ale o přirozený vývoj.
Když Garric na úvod alba zařve název „Run For Your Life“, máte sto chutí desku vypnout a štítivě ji odložit jako zbytečný produkt sterilního metalu, čemuž odpovídá umělohmotný (čti soudobý) zvuk, ale velmi silný refrén, v němž se doplňují hlasy hlavních protagonistů posluchače přetáhne na stranu kapely. Na novou tvář je třeba si zvyknout, přestože elektronika byla u Beastö Blancö stále silnějším prvkem, na některých místech nyní dominuje. Důležitá je v „Unreal“, v níž si zahostoval Chris Harms, ve „Slide“ a „Skull Rider“ až bytostně připomene svět Roba Zombieho či Marilyna Mansona, který se proplétá s nihilističtějším podáním klasiků Alice Coopera a Glenna Danziga. Zejména lehce zvrácený projev Chucka Garrica je evokuje více než v minulosti.
Zásadní jsou hitovky, které z „Kineticy“ dělají silnější kus diskografie kapely. O kvalitách dokáže přesvědčit „Nobody Move“, „Diamond In The Dirt“, či v metalovějším podání „Bad Thoughts“ a „Heavy Is The Head“, které obsahují silné refrény, jež se zahryznou do uší a nechtějí se pustit dlouhou dobu. Samostatnou kapitolou je balada „Kill Us Off With A Smile“, hvězdná chvilka pro Calico, která se z divoženky mění v křehkou ženu a veškerou něhu dává ve prospěch skladby, která na albu ční jako růže mezi trním. Posluchače dokáže strhnout její gradující atmosféra, která je vystavěna ve stylu velkých rockových skladeb osmdesátých let, včetně bobtnajícího zvuku, jenž skončí v až bombastickém patosu.
Když vyšel debut kapely, uznale nad ním kýval hlavou i Lemmy Kilmister a přizvukoval mu bubeník Mikkey Dee, stejně jako exfrontman Mötley Crüe John Corabi, bubeník Iron Maiden Nicko McBrain i tatík Cooper. Ten tvrdil, že kapela exploduje během dalších let, což se zatím nestalo, ale pokud k explozi bylo někdy blízko, tak právě teď.
|
