Eurofie v táboře Journey byla velká, když balada z pera Jonathana Caina „After All These Years“ bourala hitparády jako za starých časů. Pro zpěváka Arnela Pinedu to nemohlo být lepší uvítání v řadách kapely, která snadno podléhala iluzi, že se jí znovu podařilo dostat na vrchol a může si zopakovat časy alb „Escape“ nebo „Frontiers“. Ale staré přísloví hovoří o tom, že dvakrát se do stejné řeky vstoupit nedá. I když album „Revelation“ obsahovalo bonusový disk s nově přezpívanými verzemi starých hitů, bylo znát, že někdejší magie, která stála i na hlasu Stevea Perryho, byla pryč. Jenže slavnostní nálada v řadách kapely trvala, stejně jako panoval klid, když se po trochu nešťastné epizodě se Stevem Augerim podařilo najít zpěváka, který vydržel koncertní zápřah a díky exotickému původu přilákal nové fanoušky nejen na rodných Filipínách, ale také z řady míst v Oceánii.
Přestože znovu nabytou popularitu přinesla balada „After All These Years“, rozhodla se kapela, že další deska bude mnohem kytarovější a nebude mít takový přesah ke komerčním hitům. „Pokud lidé chtějí slyšet balady, určitě je najdou na jiných deskách,“ řekl klávesista Jonathan Cain. Takový směr podporoval i Neal Schon, který se stal hlavním tvůrcem materiálu, přestože mu byl pořád k ruce Cain a občas byl k procesu přizván i Pineda, jehož rukopis je jasně slyšitelný v exotických rytmech a v nádechem country načichlé „She`s A Mystery“, o níž se soudilo, že by se mohla stát dalším hitem, leč tomu tak nebylo. „Eclipse“ je víceméně nehitová deska, což sice byl záměr kapely, ovšem trochu se minul účinkem, poté, co padlo vyloženě špatné rozhodnutí, že pilotním singlem desky bude úvodní „City Of Hope“, která nepatří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí a nemá ani potřebný tah na bránu.
Po „City Of Hope“ následuje „Edge Of The Moment“, která rovněž zůstává stát na půli cesty, charakterizují ji zajímavé, skoro až orientální vyhrávky, ovšem refrén zůstává opět poněkud nevýrazný. Dojem trochu spraví „Chains Of Love“, v níž skvěle kontrastuje pozvolný úvod, který nabízí prostor pro Pinedu, s tvrdým Schonovým riffem, jenž však nepřipraví půdu pro výrazný refrén. První skutečně zapamatovatelný kapela nasadí až v baladické „Anything Is Possible“ (před ní ještě umístila nevýraznou „Tantra“), ovšem ani ona se nemůže rovnat trhákům z osmdesátých let či novodobějším hitům „When You Love A Woman“ či „After All These Years“. „Anything Is Possible“ to dotáhla jako jediná do žánrově orientovaných hitparád, v nichž se držela pěkných pár týdnů, ale i to ukazovalo jistou bezradnost desky, jakýkoliv ze starších hitů by ji dokázal zastínit.
Koncept tvorby rockového alba bez balad, o jakém hovořil Cain, se trochu minul účinkem, protože posluchač se velkých momentů nedočká ani v dalších skladbách. „Resonate“, „Human Feel“ nebo „Ritual“ opět jako kdyby zůstávaly v nižších patrech a výtah k velkým výkonům se někde zasekl. Kapela ještě dokáže zvednout hlavu v „To Whom It May Concern“, ale „Someday“ a instrumentální „Venus“ na konci alba problém odhalují v plné nahotě. Nezbývá než konstatovat, že „Eclipse“ je po řemeslné stránce velmi dobré album, Pineda na něm podává ještě lepší výkon než na „Revelation“, ovšem múzy při kapele nestály. Album během hodinové stopáže vyšumí, nezbyde po něm v uších žádná lehce zapamatovatelná melodie ani chuť se do něj pustit znovu. U Journey věc skoro nevídaná.
„Eclipse“ nekáplo do noty ani fanouškům, kteří jej nechávali bez povšimnutí ležet v krámech a prodej proti „Revelation“ byl pouze desetinový. Pro kapelu to bylo zklamání, které se projevilo v dalších letech. „Máme tady skvělý katalog, právě teď k přehrání. Máme spoustu písní, které ani nehrajeme. Takže jsme si řekli: Jaký má smysl dělat nové album právě teď?,“ potvrdil záměr kapely soustředit se na koncertování a dlouhá turné Jonathan Cain. Léta se nic nedělo, kromě toho, že kapela kvůli zatčení vyhodila Deena Castronova, aby se na jeho místo vrátil Steve Smith. V roce 2020 vody rozčeřila podivná rošáda v sestavě, po které vylétli oba letití matadoři rytmické sekce, basista Ross Valory a bubeník Steve Smith, a židle se kývala i pod Jonathanem Cainem, který situaci nakonec ustál.
Journey na vydávání alb nerezignovali úplně a před dvěma lety přišli s novinkou „Freedom“. Stejně jako z „Eclipse“ se z ní velký šlágr nestal a jen přiblížila skutečnost, že nejlepší léta má kapela dávno za sebou. Dnes, znovu s Castronovem na palubě, čile koncertuje, ovšem jde především o vzpomínání na staré časy. Na druhou stranu, katalog, jaký Jouurney mají, by jim mohla každá druhá kapela závidět, i když těch padesát let uběhlo jako voda.
|
