Vydání „Time II“ je na spadnutí…, psal jsem v únoru roku 2013. Ne proto, že bych byl takový fantasta, ale proto, že jsem uvěřil tvrzení Jari Mäanpäho, že následovníka první časovky Wintersun má v podstatě v ruce. Jenže Jari v minulosti předvedl, že si občas umí pustit ústa hodně na špacír, a tak to „na spadnutí“ zabralo víc než jedenáct let (kdyby to bylo jediné zatahání fanoušků za nos, asi by se nad tím dalo mávnut rukou…). Jari v mezičase nabídl vlastní variaci na téma čtyř ročních období, nicméně ta nebyla zdaleka tak záživná, jako album „Time I“, takže touha fanoušků, že se Jari vyšvihne k lepšímu výkonu, chtě nechtě směřovala k představě, že Jari jednou naváže na prvotinu „Time“.
Na klišovitou otázku, zda se vyplatilo čekání na necelých čtyřicet devět minut muziky, která se rodila víc než jedenáct let (matematicky vzato tempem necelých čtyři a půl minuty ročně), není vůbec jednoduchá odpověď. Záleží na tom, s jakým očekáváním k albu přistupujete, jak intenzivní je vaše touha si jej poslechnout a jaká je díky tomu ochota přehlédnout určité mušky. Po počátečním opojení a částečném vystřízlivění při opakovaném poslechu se trochu bojím, že stoprocentní uspokojení asi nečeká žádného z příznivců Wintersun. Toužíte-li po explozivní hrubě melodické masáži v duchu Ensiferum, dojde na ní, ale v porovnání s tím, jak rozsáhlé jsou klidnější atmosférické plochy, dá se říct, že Jari se v tomto duchu trochu šetřil. Toužíte-li po atmosférických plochách, je jich víc než dost, ale jejich kvalita je poměrně proměnlivá. Čekáte-li výraznější symfonické plochy, k čemuž může svádět přítomnost rytmické sekce Nightwish Jukky Koskinena a bubeníka Kaie Hahta, dojde na ně, ale jsou podivně opatrné, čekáte-li ještě větší agresi, než která byla vlastní Ensiferum, což by mohla signalizovat účast kytaristy Megadeth Teemu Mäntysaariho, není úplně radno se touhle cestou ubírat. Čekáte-li konzistentní album s jasným směrem, které by se vyrovnalo předchozímu dílu, opakovaně se ocitnete v situaci, že už už ho držíte v ruce, ale stejně nakonec proklouzne mezi prsty. Toužíte-li po důrazné a přehledné produkci, možná nebude od věci vyhradit si hodně času na zkoumání detailů, které se v občas chaotickém výrazu snadno můžou schovat. Jste-li naladěni na bezvýhradně pořádnou severskou bouři, možná vás překvapí, že se Wintersun rádi potulují po Dálném východě.
Velmi podařené harmonie, Jariho hlas ve výborné formě, epičnost a přesvědčivost (alespoň částečná) – když Wintersun chtějí řezat, jde jim to bez problémů (pasáže ve „Storm“, či v „The Way Of Fire“), když chtějí hrát na pompéznost, jsou občas jako ryba ve vodě („One With The Shadows“), když si chtějí hrát s atmosférou, neztratí se („Ominous Clouds“), to jsou prvky, kterými si „Time II“ příznivce spolehlivě přidrží. V opozici stojí fakt, že produkci by slušela trochu větší střízlivost, a skutečnost, že s nápady to Wintersun úplně nepřehnali, takže natáhnout polovinu skladeb přes deset minut (přes nesporný talent k výpravnosti) je trochu odvážné.
Vezmeme-li v úvahu časový rámec, v němž se Wintersun naposledy podařilo dát dohromady excelentní dílo, nebyl důvod čekat, že by se Jari Mäanpä a jeho parta vytasili s něčím přelomovým. Nejde o zklamání ani o překvapení, „Time II“ je dobré album, ale na to, že se o něm bude někdy mluvit jako o desce, která měla šanci posadit na zadek metalovou scénu, bych si nevsadil.
|
