Norskou bandu Leprous zná dnes téměř každý, kdo se zajímá o tvrdší muziku. Parta v čele s charizmatickým zpěvákem a klávesákem Einarem Solbergem začínala jako metalová kapela, která se vzdělávala u Ihsahna, ale v průběhu let svůj výraz zjemnila. D jejich progresivního rocku se schovají hrátky s popem, klávesami, smyčci, ale stále také s metalem. Kapela vždy měla svébytný rukopis, ale zároveň měnila náladu jednotlivých alb. Poslední dvě byla pestrá, ale rozhodně by se nedalo říci, že by byla tvrdá. Byly na nich metalové věci, nicméně v menšině. Již osmá deska přináší další vývoj. Kapela avizovala, že bude tvrdší.
Už od počátku je jasné, že Leprous jsou stále Leprous. „Silently Walking Alone“ začíná opatrně a klidně, ostatně ke kapele patří tvoření kontrastů. Ten přijde s velmi výrazným refrénem. Einarův klidný přednes ve sloce je střídám typicky vypjatým zpěvem. Skladba je plná zajímavých klávesových rejstříků (občas jako bych slyšel prvky od Muse).
Album má místy až překvapivě hodně elektronický zvuk nebo takový, jaký je vlastní soudobé moderní hudbě. Jako v „Atonement“. Takové beaty se používají v dnešním popu. Jenže Leprous přitvrdili, proto přichází riffová řežba a stejně tak zdivočí i klávesy. Kapela přizpůsobila zvuk kytar současnému modernímu metalu. Jsou silnější a sound plnější. U většiny skladeb Leprous používá osvědčený fígl – jemný úvod a postupně rozvíjení songu až k napínavému finiši.
Einar Solberg nedávno vydal sólovou desku, přesto si to nejlepší opět schoval pro domovskou kapelu. V „I Hear The Sirens“ je naprosto fenomenální. Dokáže s hlasem pracovat jako málokdo. Je něžný, důrazný i velkolepý. Vrcholem desky je nejtvrdší věc – „Like A Sunken Ship“. Zajímavé klávesy, tichý nástup písně a vlezlé, ale nakonec zábavné „la la la la la – la la la la laaa“. Leprous využijí drsný kytarový nástup a následný Einarův řev (trochu growlu nikdy neuškodí). Vyvrcholení songu je epické, tohle bude koncertní tutovka budoucnosti.
V druhé polovině alba jsou delší skladby a tato část desky je lepší než první. Progové nebe ukáže „Facelles“ s množství náladových a atmosférických změn. Přijdou další tvrdé riffy a Einar ukazuje, že dovede zpívat i řádně „chlapsky“ důrazně. Překvapí masivní sbory v závěru, které skladbě velmi sluší. „Self-Satisfied Lullaby“ je dalším vrcholem desky. Melancholická, citlivá píseň, která přesně pasuje do stylu skupiny. Tohle je asi nejměkčí song nahrávky, ale i tak nesmírně působivý. „Unfree My Soul“ podtrhuje povedenost druhé poloviny desky.
Nejenže Leprous zesílili zvuk kytar a album tak víc řeže (berte s nadhledem, je to myšleno v rámci tvorby kapely), ale kapela se rozhodla dát o mnoho větší prostor kytarovým sólům, kterých v minulosti příliš nebylo. Místy se blíží až ke klasickému prog rocku dávné minulosti. „Melodies Of Atonement“ neznamenají v kariéře Leprous žádnou revoluci. Zároveň ukazují, že kapela nestojí na místě a stále ráda experimentuje. Album je o něco kytarovější, tím pádem tvrdší. Příjemným bonusem je větší zapojení kytarových sól nebo stále zajímavý rejstřík klávesových motivů. Deska má čím upoutat a i když nabídne hity, působí o něco více progově. Kapela jako by stále zúročovala čím dál větší zkušenosti. „Melodies Of Atonement“ je vynikající progresivně rockové album.
|
