Je pětačtyřicet let poté, co ve Velké Británii explodovala Nová vlna britského heavy metalu, relevantní produkovat hudbu takového ražení? Blitzkrieg jako jedni z tatíků zakladatelů na to mají právo, ale otázka je takřka totožná. Mohou s tím ještě někoho oslovit, když jedou podle totožného vzorce jako v roce 1980 nebo 1981, kdy patřili k nejmodernějším a nejdravějším kapelám? Dnes, kdy je doba někde jinde a i největší frajeři stylu se museli přizpůsobit, místo toho, aby sveřepě trvali na tom, co bylo kdysi. Blitzkrieg se v bůhvíkolikáté fázi vývoje (čeho?) dostali do pozice nostalgické kapely, jež hraje pro hrstku pamětníků, kteří si doma hýčkají původní vinyly „Metal For Muthas“. Možná to kapele vyhovuje, ovšem soudě podle soudobějších alb „Back From Hell“, „Judge Not“ i podle bezejmenné novinky naráží na limity, které jí nedovolí pokročit o level výše, jak se to podařilo někdejším souputníkům Cloven Hoof, jež se mohou řadit ke špičce soudobého klasického heavy metalu. Tam bohužel Blitzkrieg nedohlédnou.
Blitzkrieg by mohli mít cestičku umetenou a dosáhnout minimálně věhlasu Diamond Head, protože i jejich skladbu „Blitzkrieg“ z roku 1981 kdysi předělala Metallica a o kapele se Lars Ulrich vždy vyjadřoval v superlativech. Tedy když je v polovině devadesátých let zrovna nevyměnil za Oasis, ale to je zcela jiný příběh. Blitzkrieg nedokázali této skutečnosti využít, stejně jako toho, že debut „A Time Of Changes (ač vyšel až v roce 1985) je klasikou žánru. I když už na něj bylo pozdě, ještě nepůsobil zastarale. Dnes je situace jiná, Blitzkrieg jsou zpět s albem, které z bůhvíjakého důvodu ponechali bez názvu, a žádná velká sláva to není, stejně jako v případě minulých desek. Pokud nejste naladěni na obstarožní heavy metal, není moc šancí, že by vás deska přikovala k židli.
Z původních členů je v kapele už pouze zpěvák Brian Ross, jemuž se sestava od posledního počinu „Judge Not“ zase rozpadla, což je další věc, která už léta ubírá téhle partě na síle. Blitzkrieg musí spoléhat na Rosse, díky čemuž může lehce docházet k záměně s jeho kapelou Satan, s níž vydává desku o týden později. Blitzkrieg jsou oproti Satan dravější, nemají tolik přesahů do mystična a jdou přímočařeji na věc, ale i u nich se projevuje jistá únava (o skladatelské stagnaci se není třeba zmiňovat, ta je léta jasná), která brání tomu, aby novinka snesla srovnání s legendárním singlem „Buried Alive“ z roku 1981 nebo s o čtyři roky mladším debutem. I když se této skutečnosti v úvodní „You Won`t Také Me Alive“ brání, seč jí síly stačí, brzy ji jistá klišovitost a únava přemohou. „The Spider“ ještě naznačí určité ambice, ale s „Dragon`s Eyes“ je jasné, že začíná padat řetěz.
Když posluchač přetrpí fádní „If I Told You“, dostane se mu až nečekaného oživení ve skladbě „Vertigo“, v níž kapela působí jako politá živou vodou, kytaristé Nick Jennison a Alan Ross (syn Briana Rosse) riffují a sólují jako o život a Brian vydoluje z hrdla pestřejší rejstříky co se týče vokální rozsahu i teatrálnosti. K podobnému výkonu se na zbytku alba Blitzkrieg přiblíží pouze v „I Am His Voice“, ve které zařadí znovu vyšší rychlostní stupeň, jenž jim velmi svědčí. Škoda, že desku totálně pohřbí v závěrečné, k uzoufání nudné „On Olympus High – Aphrodite`s Kiss“. Na ploše osmi a půl minuty se snaží rozehrát epické divadlo, jež se zcela míjí účinkem s utahanou hudební náplní, kterou nezachrání ani Ross, jenž podává výborný výkon. Jenže kde nic není…
Blitzkrieg znovu zcela nepřesvědčili, ale ani nezklamali. Nemohli. Nabídli přesně to, co se čekalo, že nabídnou. Znovu se zde jedná o dřevní heavy metal, který se snaží zastaralost zakrýt trochou modernějšího zvuku, ovšem člověka napadne něco o císařových nových šatech. Jejich hudba si však staré fanoušky najde, čímž je poslání alba splněno.
|
