To, že superskupiny nemívají dlouhého trvání, je známé. Většinou se v nich sejdou slavné osobnosti, u kterých po původním nadšení a velkohubých prohlášeních ve stylu „měli jsme spolu hrát už dávno“ převáží egoistická stránka a původně zamýšlené ideály jsou rychle do kopru. Většinou zbyde jedna, maximálně dvě desky, které kvůli nepropagaci hlavními osobnostmi bryz zapadnou. Některé z nich přece jen zůstanou jako utajená ozdoba rockové historie, což je i případ projektu GTR (pojmenovaném podle zkratky pro kytaru, kterou používají studioví zvukaři), který v polovině osmdesátých let vzbudil rozruch, protože jej vybudovali hlavní představitelé progresivního rocku sedmdesátých let, kteří slavili obrovské úspěchy ve chvíli, kdy na začátku další dekády vkročili do mainstreamovějších vod.
Základem GTR byl kytarista Yes a Asia Steve Howe a kytarista Genesis Steve Hackett. Impulz na vznik kapely vzešel od Howea, který pro neshody s frontmanem Johnem Wettonem opustil Asii a chtěl vybudovat novou kapelu. Nápadu se chopil manažer Brian Lane, který do věci zainteresoval Hacketta, který zprvu nejevil moc zájmu, ale když zjistil, že jeho sólová kariéra je v troskách, souhlasil. Měl však postranní úmysl - vydělat s GTR dostatečné množství peněz, aby mohl skomírající sólovou dráhu restartovat. Jako další do party přišli zpěvák hardrockových Nightwing Max Bacon, basista Phil Spalding od Bernie Tormého a bubeník Jonathan Mover z rozjíždějících se Marillion. Zcela účelně chyběl klávesista, protože Howe tvrdil, že hodlá postavit kapelu, která bude stát na kytarách a ne na klávesách, což byl nástroj, který mu po epizodě s Asií lezl krkem. Paradoxně do role producenta si kapela vybrala Geoffa Downese, muže, který byl zodpovědný za fanfárový zvuk v kapele Asia.
Přestože se od desky, který vyšla v lednu 1986, očekával prog rockový materiál, protože jak Howe, tak Hackett byli bráni jako titáni stylu, měl výsledek mnohem blíže k tehdejšímu pojetí britského AOR, které nebylo tak hitové jako americké, představované trojicí hegemonů Journey, Foreigner a Survivor. Místy se objeví reminiscence na tvorbu Yes či Genesis, ale nejsou nijak silné, kapela je přebíjí silnými refrény a líbivými hitparádovými melodiemi. Přesně takový je začátek alba, který potvrzuje, že vykročení mainstreamovým směrem bylo nejlepším možným krokem. Společná práce kytaristů v úvodní „When The Heart Rules The Mind“ je nejlepší ukázkou jejich talentu, který podporuje výrazným způsobem výtečný zpěvák Bacon. Skladba skoro dosahuje euforických vrcholů, za což jí kritici v sestavování různých žánrových žebříčků pasovali na přední místa a svěžesti nepozbyla ani do dnešních časů.
Skvěle na ni navázala „The Hunter“, s kterou přišel producent Downes i výtečná „Here I Wait“, což dohromady dává nebývale silný začátek alba. K němu patří i poněkud neklidná „Jekyll And Hyde“, která se ozve po Howeově dvouminutové preludii „Sketches In The Sun“ a jako jedna z mála nabídne i progresivnější vlivy, odrážející se ve složitějších kytarových vyhrávkách. Poté desce začne poněkud padat řetěz, „You Can Still Get Through“ a hlavně „Reach Out (Never Say No)“ dokáží přesvědčit o poznání méně. Kapela má naštěstí v zásobě baladickou „Toe The Line“, které dominuje překrásný motiv, jenž dotváří její vznešenou atmosféru. Finále nabídne v „Hackett To Bliss“ prostor pro druhého z kytaristů a svižnou „Imagining“, která zestárla více než ostatní skladby a přestože osahuje zajímavé melodie, s nimiž kouzlí zejména zpěvák Max Bacon, působí přece jen trochu kostrbatě.
Přestože se GTR soustředili na britský a západoevropský trh, ve chvíli, kdy si „When The Heart Rules The Mind“ vzala do parády MTV, byl z toho velký úspěch především v Americe, kde se album zastavilo na jedenácté příčce celoamerické prodejní hitparády. Kapele úspěch však už pomoci příliš nemohl, po krátkém turné, kam musela vyrazit s klávesistou Mattem Cliffordem, který převzal všechny syntezátorové zvuky z desky, vybuchla bomba. Hackett obvinil Howeho i manažera Briana Lanea ze špatného finančního plánování, které mělo kapelu přivést do špatné ekonomické situace. Lidsky ani jednoho z nich neměl příliš v oblibě, takže výpověď se mu dávala lehce. Projekt byl v minusu a peníze, které si od něho kytarista sliboval, mizely v nedohlednu. Jestě jednou vyzval Howea a Lanea k finančnímu vyrovnání a když se mu dostalo odpovědi, že kapela je v úpadku, pelášil, až se za ním prášilo.
Zmizel i Mover, místo kterého přišel bubeník Nigel Glockler, který zrovna nehrál se Saxon, ale to už byla poslední epizodka. Nevyšla ani chystaná spolupráce s Brianem Mayem, i když kapela začala pracovat na nových skladbách, vše vyšumělo do ztracena. O tom, že nešlo o úplně marný projekt, svědčí několik reedicí desky, která si dokáže posluchače stále najít. Ač se to v roce 1987 nečekalo, přežila tahle hudba až do dnešních dnů.
|
