Nestačí Mikeu Trampovi sólová kariéra, na níž udělal vcelku logický krok, když skladby začal psát v rodné dánštině a orientuje je více na jeho domácí trh, kde má největší úspěch a běžně alba sází na vrcholky hitparád? Nestačilo jedno album „Songs Of White Lion“, které bylo jeho suverénně nejhorší prací za celou kariéru a na němž totálně zdevalvoval jméno své i jméno jeho nejslavnější kapely? Před pár lety zpěvák tvrdil, že je pro něho kapitola White Lion definitivně uzavřená a šel dokonce tak daleko, že se za velmi slušné dílo z roku 2007 „Return Of The Pride“ omluvil. Deska nedosáhla talových výšin jako „Pride“ nebo „Mane Attraction“, ale oproti současnému projektu „Songs Of White Lion“, jemuž nyní vyšel druhý díl, je to opus magnum. Stejně jako jednička je i druhá vzpomínka na dávno zašlou slávu Bílého lva tristní sbírka skvělých skladeb v příšerném provedení.
Trampovi je třiašedesát a je jasné, že mu to nemůže zpívat jako v pětadvaceti, kdy mířil k vrcholu slávy. V sólových skladbách to nevadí, protože jsou psány v současné formě a jeho hlas v nich může znít stejně uhrančivě, přestože trochu jinak. Ale proč se vracet k rejstříkům, které jsou znatelně nad jeho síly, v nichž se vyloženě trápí a výsledek tomu odpovídá? Vezměte si dávné verze skladeb a porovnejte je se současnými. Neuspějí v žádném případě. Po pěvecké ani instrumentální stránce, z níž se vytratila geniální hra Vita Bratty a byla nahrazena plytkými výkony, které z alba dělají revival třetí kategorie, i přesto, že je u toho stěžejní autor dávných hitů a jejich kdysi nedostižný interpret. Nefungovalo to u jedničky, nefunguje to ani zde. A možná je ještě hůř, jestli to vůbec jde.
Nejde o změněné aranže, ačkoliv na dávnou klasiku by se sahat nemělo. Jde o to, že vše je unavené až běda, Mike Tramp spíše deklamuje, než aby se do skladeb energicky vrhal jako kdysi. Je úplně jedno, že byla vynechána deska „Big Game“, protože při pomyšlení, co by se stalo třeba s „Radar Love“ nebo „Broken Home“, si člověk radši uchová v paměti původní verzi této (byť nejslabší) desky White Lion. Tramp vybíral z ostatních tří desek, nejlépe dopadla zásadní dvojice z debutu „Fight To Survive“ – „El Salvador“ a balada „The Road To Valhalla“. V první (i když Tramp nestíhá) se kapela vybičovala k dobrému výkonu, který si energií v ničem nezadá se starou verzí. Druhé nové aranže velmi prospěly, stejně jako fakt, že zpěvák si linky posadil níž, protože tím zmizela někdejší uslintanost a posluchač kvituje i absenci smyčců, čímž skladba získala přírodnější charakter, což jí velmi prospělo.
Ovšem to je pouze záblesk mezi nevydařenými věcmi. Co prospělo „The Road To Valhalla“, zcela pohřbilo někdejší noblesu „Till Death Do Us Part“ a z překrásně nostalgické „Farewell To You“ udělalo otřesnou odrhovačku okresního formátu se skoro až dýchavičně deklamujícím Trampem. Podobně hrozně dopadla také „Lonely Nights“, kterou znovu pohřbívá její tvůrce, který nedokáže vyzpívat staré rejstříky, čímž se nová verze stává neposlouchatelnou. Podobně tragicky vyznívají i „Out With The Boys“ a „All You Need Is Rock N`Roll“, což je čiré trápení a zahrávání si s trpělivostí zbytku fanoušků. Fakt, že „Lights And Thunders“, „Don`t Give Up“ a „You`re All I Need“ dopadly o něco lépe, nemůže zastínit že je lepší tyhle verze hodně rychle zapomenout.
Minulost se zopakovat nedá a Mike Tramp to dobře ví, proto je jeho současné počínání trochu podivné. Pokud jej k tomu vedla umělecká touha a snaha připomenout si mládí, budiž mu to odpuštěno, i když mělo zůstat jen u vlhkých snů o osmdesátých letech. Pokud jej k tomu vedla vidina možného zisku a rabování jména White Lion, je to prasečina prvního řádu. Co na to Vito Bratta…?
|
