 Kvalita alb amerických Stryper je kolísavá a ač tuto skutečnost fanoušci víceméně tolerují, shodnou se, že zejména v druhé vývojové etapě to byla vždycky trochu sázka do loterie. Když pomineme vrcholová osmdesátá léta, kdy kapela slavila hitparádové úspěchy se svatou trojicí „Soldiers Under Command“, „To Hell With The Devil“ a „In God We Trust“, z nového tisícletí nejvíce zabodovala alba „No More Hell To Pay“ a „Fallen“, která představila heavymetalověji orientované Stryper. Obě desky se starým klasikám nevyrovnaly, i když obsahovaly řadu výborných míst (za všechny připomeňme otvírák z druhé nahrávky „Yahweh“), hra na čím dál větší tvrdost nebyla cestou, jakou by se losangeleská parta měla vydat. To potvrdilo o dost slabší album „God Damn Evil“, jež ukázalo bezvýchodnost situace, neboť kapela zatlačila až moc na pilu, což jí výrazně uškodilo.
S „Even The Devil Believes“ jako kdyby se začala vracet ke zvuku osmdesátých let. Nejprve pomalu, spíše k tehdejšímu nejtvrdšímu materiálu „Soldiers Under Command“, ale „The Final Battle“ už ukázalo, že Stryper (stejně jako řada kolegů) vězí až po uši v osmdesátkovém revivalu. Z dnešního pohledu album nebylo až tak silné, jak se zdálo, ale zdá se, že Stryper nasměrovalo na správnou cestu. Po letech experimentů, z nichž člověku stále v uších zní příšerné comebackové „Reborn“, na kterém kapela koketovala s nu-metalem, je nyní přesně v místě, kde ji fanoušci chtějí mít. Mluvit o novém albu „When We Were Kings“ jako o tom, které je nejlepším materiálem od „Against The Law“ není od věci. Sice se tak hovořilo o „No More Hell To Pay“ i o „Fallen“, ale nová deska je předčí.
Z tvorby Stryper zmizela určitá urputnost, která je od comebacku provázela dvě dekády. Kapela přestala tlačit na heavy metalovou pilu, Michael Sweet odhodil rádoby drsný výraz, který mu neslušel a vše plyne naprosto přirozeným směrem, jako kdyby Stryper chtěli do jedné kolekce spojit řadu hitových momentů, které vycházejí z jejich klasických alb. Vynechali balady, což člověk v jejich případě kvituje, při vzpomínkách na „Together As One“, „Honestly“, „My Love I`ll Always Show“ nebo „I Believe In You“ lze i po letech cítit obrovskou nasládlost, skoro až slizkost, jimiž přetékaly. Tento nešvar byl naštěstí vymýcen. Když se objevují jemnější „Betrayed By Love“ či překrásná „Grateful“, jsou vedeny v mnohem střízlivějším duchu, asi jako „Lady“ na „Against The Law“ nebo jako skladby ze sólové prvotiny Michaela Sweeta z roku 1994.
Najdou se tvrdší, heavymetalové kousky, které jsou však kořením rozmanité kolekce. K nim patří úvodní „End Of Days“, protože razantní nástup k album Stryper patří odedávna. Jenže už „Unforgivable“ jde odlehčeně hard rockovým směrem. Kapela si začíná pohrávat s melodiemi a nešetří volnými tempy, titulní „When We Were Kings“ je oslavná hitovka ve skoro až popmetalovém duchu, a „Rhyme Of Time“ pomalejší kousek, využívající akustických kytar na pozadí temnější atmosféry a vypjatého refrénu. Velmi silnými melodiemi disponuje „Loves Symphony“, která je velkou chvilkou zejména pro Sweeta, jenž zde provětří svůj rozsah. O to více je škoda, že některé skladby z druhé poloviny desky, konkrétně „Trinity“, „Divided By Design“ a „Raptured“ trochu ztrácí dech, čímž je druhá polovina desky slabší, i přes přítomnost zmíněné „Grateful“ a skvělé závěrečné „Imperfect World“.
Fanoušci mají důvod k radosti, oslavy čtyřiceti let od vydání debutu „The Yellow And Black Attack“ se povedly na výbornou. Těžko mluvit o tom, zda začíná nová éra Stryper a jestli kapela chytla druhý (spíše několikátý) dech, ale je jisté, že tady se končit zatím nehodlá, energie a radost ze společného hraní z kapely jen sálá a "When We Were Kings" je až nečekaně dobrá deska.
|
