Jen jednou ve své historii melodeathaři Wolfheart porušili tradici edice desek tak, že se letopočet vydání neposunul o dva roky. Od čtvrtého alba „Constellation of the Black Light“ však tempo pravidelně dodržují, a jak je vidět, dokonale finské čtveřici sedí. Nenarušil jej ani fakt, že v mezičase od vydání velmi silného počinu „King Of The North“ trávila kapela nějakou dobu koncertováním po Spojených státech, Evropě i na okruhu po rodném Finsku, takže sedmá řadová deska „Draconian Darkness“ vychází v podstatě v očekávaném termínu.
U Wolfheart jsou karty zjevně jasně vyložené a příznivci se můžou plně spolehnout, že od kapely dostanou přesně to, co čekají. Velmi důrazný, útočný, a přitom atmosférický melodeath, který jednak plně odráží zemi svého původu, jednak je velmi intenzivní a hrubý. V aktuálním kole Wolfheart víc vsadili na atmosféru (je pohlcující), než na nějaké originální nápady, možná to je hlavní důvod, že chuťový ocas není ve srovnání s „King Of The North“ tak výrazný a dlouhý. Jinak řečeno, status nejsilnější položky v diskografii se s novinkou nezmění, ale že při po poslechu „Draconian Darkness“ díky působivé atmosféře mráz po zádech přeběhne a že po intenzivním nářezu (postupem času možná trochu monotónním) v hlavě budete mít zcela vymeteno, na to můžete vzít jed.
Při konkrétnějším popisu alba není sebemenší důvod měnit charakteristiku, použitou v minulém hodnocení - chladný masivní zvuk, robustní riffy, blackově ubzučená kytara, neúnavně sprintující bicí, hrubý harsh, střídající se s vypjatým čistým zpěvem, lehká majestátnost, hrdinské nápěvy…, to vše funguje ve zcela stejném módu, kapela se tentokrát pouze vyhnula angažování hostů se zvučnými jmény, výpomoc Saku Moilanena s klávesami a orchestracemi význam má, ale ve výčtu zásadních zbraní Wolfheart je v podstatě zanedbatelnou položkou.
Pátrat po jedné reprezentativní položce je zcela zbytečné, „Draconian Darkness“ je náladově i provedením velmi sevřená a kompaktní záležitost, v níž potenciálně úlevné momenty jako klavírní intro (pekelně temné) v Grave“, či nejvyhrocenější emotivní bouře v závěrečné „The Gale“ vytrvale alarmující náladu nijak nenarušují. S opakovaným poslechem alba však reálně hrozí, že země (a možná peklo) jednou definitivně zmrznou.
|
