Nejprve je zapotřebí říct, co je v současnosti kapela The Sweet, dávná legenda sedmdesátých let, jejíž hity „Fox On The Run“, „Love Is Like Oxygene“ nebo „Ballroom Blitz“ dodnes hrají i tuzemská rocková rádia. Pokud se bavíme o The Sweet roku 2024, už není možné hovořit o třech ze čtyř členů klasické sestavy, která slavila před padesáti lety obrovské úspěchy. V roce 1997 zemřel alkoholem a srdečními problémy zmožený zpěvák a někdejší sexy symbol Brian Connolly, pět let poté odešel do muzikantského nebe bubeník Mick Tucker, jemuž se stala osudnou leukémie. Mezi živými není ani basista Steve Priest, který zemřel před čtyřmi lety, přičemž předtím vedl vlastní verzi slavné kapely, pojmenovanou Steve Priest`s Sweet. Jediným původním členem, který ještě drží značku kapely nad vodou, zůstává pětasedmdesátiletý kytarista Andy Scott, který po Priestově smrti mohl z názvu kapely škrtnout své jméno a jeho parta už je zase jenom The Sweet. Pod tímto jménem se chce rozloučit se svými fanoušky, kteří jsou rovněž v důchodovém věku.
Scott kapelu v posledních letech obměnil, takže s ním hrají zcela jiní lidé než v době, kdy v devadesátých letech znovu stavěl The Sweet na nohy a natočil obstojné glam metalové album „A“. V čele kapely stojí zpěvák Paul Manzi, ostřílený vokalista, který hrával s Ianem Paicem z Deep Purple, či kapelami Arena a Cats In Space. Zbytek kapely jsou zkušení borci, kteří vědí, jak se dělá dobrá rocková deska. A tou novinka „Full Circle“ je, ačkoliv skalní fanoušci The Sweet jí mohou být silně zklamáni. Vezměte staré singlové hity nebo alba „Sweet Fany Adams“, „Desolation Boulevard“ a věci z „Full Circle“, a těžko budete věřit, že vyšla pod totožnou značkou. Tato skutečnost svědčí o tom, že The Sweet jsou úplně jinou kapelou než kdysi a s minulostí je pojí pouze staré logo a osobnost Andyho Scotta. Ač například v AC/DC, kde je posledním původním členem Angus Young, zní všechno pěkně po staru, současní The Sweet jsou mnohem modernější kapela.
Ne že by hráli vyloženě soudobou hudbu, která by bořila hitparády, ale nová deska má až mladickou energii, velmi průrazný zvuk a nepostrádá ani producentské fígle, o nichž si muzikanti mohli v době největší slávy nechat zdát. Nic by to nebylo platné, kdyby album postrádalo dobré skladby, což se neděje ani v nejmenším. Jako kdyby si na konci kariéry Andy Scott a jeho spoluhráči chtěli vynahradit promarněné roky a vybičovali se k výkonu, který jim nemůže udělat ostudu. „Full Circle“ je plnokrevné hardrockové album, které nepostrádá vlivy AOR a losangeleského glam metalu, jehož jsou i The Sweet duchovní otcové. Nejdůležitější je, že album nepostrádá velmi dobré, neotřelé melodie a řadu potenciálních hitů, které se snaží vyhrát předem prohraný boj se starými hitparádovými trháky.
The Sweet jsou nejsilnější ve chvíli, kdy opustí striktně hard rockové koleje skladeb „Circus“ či „Destination Hannover“, a nechají se ovlivňovat popovějšími vlivy. Proto „Burning Like A Falling Star“, „Everything“, „Rising Up“ nebo „Defender“ zní jako přesvědčivé stadionové hymny minimálně o generaci mladší kapely. Ve spletité historii The Sweet jsou jedněmi z nejlepších, které kapela vydala po roce 2000. Zajímavou položkou je závěrečná titulka „Full Circle“, která jako kdyby (snad jako jediná na desce) se chtěla vrátit na začátek sedmdesátých let, kdy to všechno začalo. Dávalo by to smysl i názvem „Full Circle“ („Uzavřený kruh“), i když se kapela nevrací k bubblegumovým začátkům a skladbám jako „Co-Co“, což byl prvotní hit a prokletí zároveň. V tomto případě jde zejména o lehce nostalgickou vzpomínku na dobu dávno minulou, ozvuky éry hippies a rozbřesk hard rockového rozmachu.
Jediným problémem desky je to, že nezní jako album The Sweet, protože vypjaté vokály, kterými se kapela zapsala do srdcí příznivců, jsou dávno minulostí. Paul Manzi nezní jako Brian Connolly a Andy Scott nepálí takové riffy jako kdysi v „Set Me Free“. Jenže pokud přistoupíte na současnou hru kapely, odmění se deska vrchovatě.
|
