Čím dál postupují roky, tím více se Vain ze San Francisca jeví jako anomálie někdejší glam metalové scény. Na konci osmdesátých let měli stát na vrcholu stylové pyramidy, protože debut „No Respect“ je album se silou „Appetite For Destruction“, a kompoziční zdatnost, uměleckou výdrž a v neposlední řadě neuvěřitelně zachovalý a nad jiné specifický vokální projev Davyho Vaina si udrželi dodnes. V době, kdy Vainovi souputníci pěvecky chřadnou a často jsou stínem toho, co představovali v minulosti, je Davy vokálně stejně silný jako před pětatřiceti lety. Dokládá to nejen deska „Disintegrate Together“, ale i koncerty, na kterých vokalista předvádí neuvěřitelné výkony. Tahle kapela by měla hrát na stadionech a ne plnit pouze kdejakou zaplivanou putyku. Jenže takové je kolo osudu, které se pro Vain nikdy netočilo šťastným směrem.
Jedna ze záhad rock n`rollu je, proč „No Respect“ nemělo platinový úspěch, když bylo lepší než devadesát procent konkurence. Je záhadou, proč druhá deska „All Those Strangers“ nevyšla, když grungeová revoluce byla ještě přede dveřmi, a je také nezodpovězená otázka, proč alternativnější tvář kapely, pořád stále skvělá, neměla v devadesátých letech nejmenší úspěch. I proto jsou „Move On It“, „Fade“, či Davyho sólovka „In From Out Of Nowhere“ zapomenuté věci, přestože jde o velkou nespravedlnost. S novým tisíciletí se Vain začali vracet ke starému stylu a k „No Respect“. To, co nakousla deska „On The Line“, zpečetily výtečné kousky „Enough Rope“ a „Rolling With The Punches“, při jejichž poslechu zažívali fanoušci takřka extatické stavy. A co teprve, když se jim dostane do rukou letošní „Disintegrate Together“. Přestože je de facto utajenou záležitostí, kterou vyčmuchají jen nejskalnější, dá se mluvit o druhém vrcholu kariéry této pozoruhodné kapely.
Návrat k „No Respect“, či nešťastné „All Those Strangers“ je definitivně zpečetěn. Jak se postupně od „On The Line“ vytrácely vlivy, které tvorbou Vain zmítaly v devadesátých letech, na „Disintegrate Together“ není ani stopa po někdejším závanu alternativy. Vše znovu jede ve striktně glam metalových či street rockových kolejích, čemuž vévodí ohromný Davyho zpěv a kytarová práce novice Joela Protoa a Dylany Nova Scott, což je původní kytarista James Scott, jen od roku 2018 v ženském těle. Jeho nástroj zní pořád skvěle a je jedno, že jej kytarista / kytaristka hraje v sukni a podpatcích. Díky němu a Davyho vokálnímu projevu má hudba Vain silnou spojnici s dávnou tvorbou, ačkoliv se na žádné nostalgické blouznění nehraje. „Disintegrate Together“ je rock n`roll jako řemen, hitový, chytlavý, energický a hudebně pestrý, takže představuje nejlepší žánrovou desku za bůh ví kolik let. Při skoro tristním pohledu na současný stav někdejších glam metalových legend a jejich novou (víceméně sporadickou) tvorbu, představuje letošní album Vain obrovskou vzpruhu a doklad toho, že styl ještě zcela nezemřel.
Tyhle pocity navodí úvodní singlovka „Cold Like Snow“, v níž kapela vyloží všechny karty na stůl a ukazuje, že dokáže být stejně uhrančivá jako kdysi. Specifický zvuk kytar (Joel Proto převzal styl Dannyho Westa, jenž Vain opustil už před natáčením minulého alba) ve spojení s Davyho zpěvem dodává dychtivě očekávaný závan snové atmosféry, který vytváří natolik specifické prostředí, že pro Vain žádná konkurence nedokáže v dnešní době vyrůst. Deska je od začátku do konce nabušena hity a poprvé od „No Respect“ postrádá slabé místo, i za na první poslech méně výrazné věci „The Flowers“ a „KC Swinger“ by konkurence platila zlatem.
Co pak takové „Don`t You Think“, „Can`t You See Me Floathing“, „You Better Keep An Eye On That Girl“ či „Back In `89“, v nichž nepoznáte rozdíl v tom, že „No Respect“ natočila kapela v pětadvaceti a dnes je čtyřem z pěti původních členů kolem šedesátky. Znát to není ani v případě, kdy kapela v závěrečné titulce „Disintegrate Together“ zpomalí a začne útočit na melancholické city a lehce se vracet do devadesátých let, což posluchač může brát jako vítané koření. Pochvala kapele za to, že se v jediné lehce baladické věci nenechala strhnout nostalgií borců, kteří zažili možné i nemožné, a nevytvořila typickou baladu osmdesátých let o věčné lásce, která by mohla působit lehce mimózním dojmem. Největší spojnicí s minulostí je skladba „Holding For To Love“, úvodní věc ze stejnojmenného dema z roku 1988, ale také úvodní skladba z desky „Fade“, na níž měla trochu alternativnější kabátek. Posluchač ji dostane takovou, jaká byla spíše v roce 1988, ovšem pochopitelně v balení made in 2024.
Pokud si nějaká deska z glam metalového (nejen) ranku letos zaslouží absolutorium, je to "Disintegrate Together". Byla by výjimečná i na konci osmdesátých let, natož v dnešní žánrové mizérii. Je to typicky vysoký standard Davyho Vaina, o kterém se nepochybovalo, ale že se bude jednat o pravděpodobně nejlepší materiál od „No Respect“, to se čekalo mnohem méně.
|
