Michael Schenker a UFO. To bylo spojení, které v sedmdesátých letech ohromilo hard rockový svět, protože sotva plnoletý německý kytarový čarostřelec dokázal vytáhnout průměrnou britskou partu ze space rockového balastu a dát jí energicky hard rockový kabátek, který se stal předobrazem Nové vlny bitského heavy metalu. UFO rázem stáli na piedestalu vedle Deep Purple či Uriah Heep a po zbytek sedmdesátých let platili za velkou ostrovní senzaci. Obecně platí, že když v roce 1978 po hektické pětiletce Schenker odešel, začali se UFO pomalu, ale jistě kazit, takže alba od „Phenomenon“ po „Obsession“ jsou v diskografii britské legendy nejlepší. I proto se k nim hlásí další generace a je jedno, jestli patří do heavy metalového, hard rockového, glamového či grungeově alternativního ranku.
Na rozchodu tratili všichni, ale to je věc, která leží natolik daleko v minulosti, že není třeba lkát nad rozlitým mlékem. Nyní se Michael Schenker k dávných chlebodárcům alespoň částečně vrací prostřednictvím nové desky a vzpomíná na to, jak se mu s Philem Moggem a Petem Wayem hrálo. Ti u toho nejsou a v případě Petea Waye ani nemohou být, ale Schenker si přizval až neuvěřitelně hvězdnou plejádu muzikantů. To dokladuje, jak velký vliv UFO měli. Čekali byste na jakémkoliv jiném tributním albu účast Axla Rose? A není sám. Když pomineme jeho hudebního souputníka z Guns N`Roses Slashe, hemží se to tu dalšími legendárními jmény. Je tu Dee Snider z Twisted Sister, Joey Tempest z Europe či Stephen Pearcy z Ratt. Nechybí Roger Glover z Deep Purple, Joe Lynn Turner či kytarista Helloween Kai Hansen. Když k nim přihodíte Adriana Vandenberga (ex-Whitesnake) nebo Biffa Byforda (Saxon), věřte, že seznam stále není konečný.
Vzhledem k tomu, kdo všechno se na desce podílel, nemůže být „My Years With UFO“ zklamáním. Šlo jen o to, aby z toho Schenker neudělal dýchánek stárnoucích seladonů, ale pořádně našlápnou hard rockovou desku, což se povedlo. Materiál měl Schenker po ruce prvotřídní, takový, na jaký se mu v dalších letech (až na pár výjimek z konce osmdesátých let) nepodařilo dosáhnout. Šlo tedy o provedení, které postrádá ducha doby, kdy skladby vznikaly, ale nejedna osobnost jim dala trochu jiný rozměr. Joe Lynn Turner doslova exceluje ve slavné „Doctor Doctor“ a Axl Rose dává zapomenouz na rozpaky z koncertů posledních let, jeho podání epické „Love To Love“ patří k vrcholovým okamžikům desky a překonává i jiné hostující pěvce.
Mírně zklamání převládá nad výkony Dee Snidera a Joeyho Tempesta, kteří největší přednosti svých hrdel nechávají spát (nebo snad už musí?) a ani Eric Grönwall ve spolupráci se Slashem nevytěžil z „Mother Mary“ více než velmi slušnou hard rockovou skladbu. Překvapil Biff Byford ze Saxon, který buldočím drajvem udělal z „This Kids“ tvrdou metalovou hymnu. Sympaticky působí Stephen Pearcy v bezstarostné „Shoot Shoot“, neboť jí dal typicky frackovskou tvář, ačkoliv je už za vrcholem svých pěveckých možností. Totéž platí o Kai Hansenovi, který v na deset minut natažené „Rock Bottom“, předvádí lehce neumětelský, ale o to přívětivější projev a jeho spojení se Schenkerem vyústí v německou heavy metalovou exhibice. Výborný výkon podle očekávání podal Jeff Scott Soto, jemuž připadla rozjetá „Lights Out“, která mu sedla dokonale.
Pro fanoušky Schenkera i UFO je deska nezbytností, nový kabátek skladbám neuškodil, i když ve většině případů ani nepomohl. Je sympatické, jak velké množství muzikantů se do práce zapojilo, čímž je výsledek pestrý a nápaditý. Ani hvězdná sestava nemůže nahradit dávné originály, ovšem oproti podobně koncipovaným albům působí tento projekt skvěle.
|
