„Vždycky jsem se dokázal dostávat do problémů. Ale byl rok 1989 a já byl jejich profesionální magnet,“ řekl o době největší slávy Great White zpěvák Jack Russell. Upozornil tak na skutečnost, že kapela, která byla díky coververzi „Once Bitten, Twice Shy“ od Iana Huntera z Mott The Hoople nominována na cenu Grammy, měla velké problémy. Stály za nimi drogy a alkohol, přičemž největší pozornost se stahovala na Jacka Russella, ale problémy v tomto ohledu měl i Mark Kendall či bubeník Audie Desbrow, jehož posedlost kokainem se začala nepěkně projevovat i na jeho hře. „Audie šel do všeho a nebál se vyzkoušet cokoliv nového,“ podotkl k drogovému problému bubeníka Jack Russell. Večírek jel na plné obrátky a jeho následky v podobě začínající kocoviny se začínaly projevovat.
Když kapela, zaslepena úspěchem alb „Once Bitten“ a „…Twice Shy“, nastoupila do studia, bylo vidět, že trpí tím samým, co všechny glam metalové hvězdy minulých let. Osmdesátá léta, plná alkoholu a drogy si začala vybírat daň vybírat a energie začínala vyprchávat. Objevily se i nečekané potíže, za nimiž stál změněný Audie Desbrow. Když začal pracovat na základech skladeb, které ve většině dodávala dvojice Russell – Kendall, za značné podpory Alana Nivena a Michaela Lardieho a částečně i Tonyho Montany, překvapilo kapelu, jak moc se jeho hra zhoršila. „Kokain je pekelná droga,“ tvrdil Russell, „Audie ani nedokázal udržet rytmus, takže se záznamy jeho hry pospojovaly dohromady.“ O tom, že by Desbrowa nahradil studiový bubeník, či byl Audie z kapely vyhozen, se diskutovalo, ovšem debaty se nedostaly na celokapelní úroveň, ačkoliv v období alba „Hooked“ měl Desbrow namále.
V době, kdy nahrávali desku „Hooked“, měli Great White v podstatě jediný cíl - navázat na úspěch předchozí nahrávky. „…Twice Shy“ na ně stále vrhala stín a kapela novinku tvořila v prakticky totožném duchu. Na to, jak strádala po lidské stránce, požírána mohutnícími závislostmi, dokázala přesvědčit o tom, že se stále nachází ve vrcholné fázi kariéry. Na album se nahlíží trochu přísnější optikou než na obě předchozí nahrávky, ovšem „Hooked“ ze sebe setřásla poslední zbytky heavy metalové minulosti, protože na ní nelze najít věci jako „Fast Road“, které by někdejší příslušnost Great White k tomuto stylu připomínaly. Nouze nebyla o řadu prvotřídních písní, které navazovaly na blues / hardrockově laděné kusy z minulých alb „Rock Me“, „Move It“ či „Hiway Nights“, a jež „Hooked“ dodávaly elegantní šmrnc v době, kdy podobná hudba mířila do klatby.
„Call It Rock N`Roll“ je otvírák dle očekávání. Má množství energie, které v sobě ukrývají Kendallovy hladové riffy, a ač se zdá, jako kdyby se Great White začínali opakovat, má velké množství entuziasmu, který ji dokáže zařadit do ranku klasických otvíráků alb KAPELY. „The Original Queen Of Sheba“ je navýsost šlapající rock n`roll, jehož celkovou stavbu podporuje kromě vášnivého Russellova projevu také skvělá Kendallova sóla. Do třetice energií překypuje i „Cold Hearted Lovin`“, přestože v ní kapela zabrousí více do bluesového ranku, což je ku prospěchu věci. Pravou bluesovou extází je překrásná balada „Lovin` Kind“, která ve velkém stylu uzavírá první a lepší polovinu desky. Na tu se vešla ještě coververze „Can`t Shake It“ od australských The Angels, kterou Great White prezentovali opět ve výborném stylu, ovšem euforické ohlasy, jako kdysi na „Face The Day“ se už nedostavily.
Druhou polovina desky odstartuje sebevědomá kapela výtečnou „Heartbreaker“, která znovu ukrývá nejsilnější zbraně Great White. O to samé se kapela snaží i v „Congo Square“, která jako kdyby dokumentovala, že kapela nebyla v době tvorby alba ve své kůži a její sedmiminutová délka hovoří spíše v neprospěch skladby, která jako kdyby se nemohla odpíchnout z místa. Vyloženou vycpávkou je „South Bay Cities“, jež má evokovat uvolněnou atmosféru natáčení alba (která se však nekonala), ovšem naprosto se míjí účinkem. O to více s tím kontrastuje skvělá „Desert Moon“, jeden z vrcholů desky, v němž Great White znovu přesvědčují o geniálním modelu svých klasických skladeb. Velmi sympatickým dojmem působí uvolněná „Afterglow“, coververze od The Samll Faces, jíž kapela (stejně jako jiným předělaným skladbám) dokázala dát vlastní tvář, takže „Afterglow“ dokázala žít vlastním životem, nezávisle na originálu. Představuje i krásnou, smířlivou tečku za dalším velice silným albem.
Takového úspěchu jako předchozí dvě alba se s „Hooked“ kapele dosáhnout nepodařilo, protože se psala devadesátá léta a blížící se změna klimatu v hudbě byla cítit. Rock n`rollový styl života ještě běžel na plné obrátky, ovšem už začínal skřípat. Poznal to Mark Kendall, který během turné se Scorpions a Trixter utrpěl vážné poškození jícnu, což si vyžádalo jeho hospitalizaci a náhradu v podobě Ala Pitrelliho, v té době člena kapely Alice Coopera. „Bylo mi toho chlapa líto, ale bylo snadné se na něj rozzlobit, když hrál a zapomněl sólo. Tolik představení bylo zničeno kvůli jeho pití,“ napsal k problému Russell. Vážná zdravotní komplikace Kendalla poznamenala natolik, že začal svůj vztah k návykovým látkám přehodnocovat.
|
