Publikum svého času Soul Asylum milovalo a dostalo je do závratných výšin, o nichž se Davidovi Pirnerovi předtím ani nezdálo. Přestože pro drtivou většinu populace kapela zůstane spolkem jednoho hitu („Runaway Train“), maximálně jednoho alba („Grave Dancers Union“) a Pirner tím, koho si teenageři pletli s Kurtem Cobainem, je to pro Soul Asylum velmi hořká skutečnost. Už jen proto, že prezentují něco mnohem víc, než byla legendární „Runaway Train“, ale také proto, že vydávají desky dodnes, ovšem bez většího zájmu veřejnost. Ze slavných časů je u toho už jen Pirner. Přežil i velice smutný rok 2005, kdy zemřel jeho dlouholetý kolega a zakládající člen kapely basista Karl Mueler, ovšem ani přes tuto smutnou skutečnost existenci kapely nevzdal a letos to dotáhl ke třináctému albu.
Výraz kapely je už léta ukotvený, skrytý pod hlavičku alternativního rocku a Soul Asylum už ze sebe setřásli dávné a zavádějící označení grungeové kapely. Mají vlastní tvář, která žánry překračuje, na které roky pracují, postupem času jí dávají civilnější odlesk a rukopis Davea Pirnera je rozpoznatelný takřka na první dobrou. Možná jeho hlas už nemá dávnou punkovou sílu (vzpomínáte na debut „Say What You Will, Clarence… Karl Sold The Truck“?), ani naléhavost, ale stále je dostatečně charismatický. Postupem času se vyprofiloval do hlubšího výrazu, ale to je přirozený proces, který nemine žádného vokalistu, který se pohybuje na scéně přes čtyřicet let. Proto je nejdůležitější, že jsou Soul Asylum stále zde a pořád mají chuť tvořit nové desky, i když zajímají jen hrstku skalních.
Abychom pochopili současnou tvorbu Soul Asylum, je nutné si uvědomit, že kapela už velké hity nepíše a proto není dobré je očekávat. Pak by se snadno mohl dostavit pocit zklamání a novinku „Slowly But Shirley“ odložíte dřív, než by si zasloužila. Ač není vrcholovým nebo stylotvorným dílem, má světlá místa a výborné skladby, které dávají důvod dlouhověkosti kapely. Pravděpodobně nejlépe to dokládá baladická „You Don`t Know Me“, která se může dotýkat teritoria Bon Jovi v jejich současné přírodnější a countryovější poloze. Skladbu rozjasňuje funkční refrén, který je jedním z nejlepších, jaké Soul Asylum za poslední roky napsali. Kontrastuje tak s refrénem úvodního singlu „High Road“, který překvapivě postrádá přirozenou přímočarost a nedokáže zafungovat tak, jak by se na pilotní věc slušelo a patřilo.
Jistá (snad hraná) odtažitost od posluchačsky přívětivých melodií je problémem i několika dalších skladeb, "Tryin` Man“, „If You Want It Back“ či „Sucker Maker“, které lehce narušují kontinuitu desky. Ta se tváří docela rozzářeným dojmem, skladby typu „Trial By Fire“, „Freak Incident“ a „Waiting On The Lord“ se poslouchají velmi lehce a je šance, že jejich melodie dokáží uvíznout posluchači v uších. Je to dlouholetá schopnost kapely, jenže ta jaksi zapomněla, jak se takové skladby prodávají a proto si najdou cestu jen k úzkému okruhu posluchačstva. Devizou desky je, že pozitivní náladu Soul Asylum do posluchačů pumpují přes stále silnější vlivy jižanského rocku, což je styl, k němuž kapela začíná mít čím dál blíže.
„Slowly But Shirley“ není z alb, které by fanouška kapely mohly zklamat. Soul Asylum nabízí to, na co jsou jejich příznivci zvyklí a ačkoliv tentokrát natočili materiál mírně rozkolísaný, stále jde o přesvědčivou kolekci, na níž si člověk svou skladbu vždy najde. Šedesátiny tak Pirner oslavil pořád v dobré formě.
|
