Doba nástupu grunge byla pro kapely, které zažívaly velké úspěchy v osmdesátých letech, strašně schizofrenní. Hlavou byly pořád v minulé dekádě, jejich členové se cítili jako nedotknutelné božstvo a protože byli na vrcholu sil, mysleli si, že další úspěch je samozřejmostí. Výjimkou nebyli ani Great White, ačkoliv relativní neúspěch desky „Hooked“ (alespoň v porovnání s „Once Bitten“ a zejména s „…Twice Shy“) jistou nápovědou být mohl. Začaly se projevovat i následky divokého života minulé dekády, neboť velké zdravotní problémy donutily Marka Kendalla k léčbě alkoholismu. Trable zažíval i Jack Russell, ale ten ze svého tradičního stylu plného alkoholu a kokainu slevit nehodlal. Na rozdíl od Kendalla na jeho práci zatím tyto neřesti žádný větší dopad neměly.
Bylo třeba řešit i jiný problém, než jen hořekovat nad nástupcem Nirvany či Pearl Jam. Po třech albech bylo jasné, že v roce 1992 končí cesta basisty Tonyho Montany v kapele, protože duchem už byl dávno nepřítomný a čím dál více času věnoval sólové kapele i civilnímu zaměstnání. Bylo dohodnuté, že na další desce už se podílet nebude.„Když jsme zkoušeli nápady na „Psycho City“, podíval se uprostřed zkoušky na hodinky, jako kdyby chtěl co nejdříve vypadnout. „Proč bys měl dál zůstat v kapele,“ zeptal jsem se ho. Na to neměl odpověď. Tony je jeden z mých nejlepších přátel, takže jeho odchod bolel,“ vzpomínal na jaro 1992 Jack Russell. Montana se paradoxně za řadu let stal oporou Jackovy kapely když byl Russell z Great White odejit. S kapelou pak začal zkoušet Dave „The Beast“ Spitz, bratr Dana Spitze z Anthrax, který se jako epizodní člen mihl v druhé polovině osmdesátých let u Black Sabbath.
Kapela začala desku „Psycho City“ tvořit ve velkém stylu velkých alb osmdesátých let a usídlila se v Santa Barbaře nedaleko opulentního sídla Michaela Jacksona Neverland. Na producentskou stoličku znovu usedl Alan Niven, který si za spolupracovníka vybral klávesistu Michaela Lardieho a jejich cílem bylo vytvořit co nejokázalejší nahrávku, která by Great White udržela ve vysoké hře. Pravdou bylo, že tímto přístupem „Psycho City“ platila za zpátečnickou, protože v době, kdy vyšla, už byla monumentální díla plná prvotřídní instrumentace, skvělých pěveckých a melodických výkonů mimo trendy. Nic to nemění na skutečnosti, že kapela znovu dodala naprosto skvělý materiál, který s odstupem času podtrhuje její výjimečnost v bodu zlomu její kariéry. S „Psycho City“ byli Great White ještě na vrcholu, ovšem tušený neklid, který z alba vychází, značí, že se věci mění. A ne zrovna k lepšímu…
„Hlas, co je na začátku desky, jsme jednou našli na našem záznamníku, kde nám nějaký šilenec vyhrožoval,“ vysvětlil poněkud zvláštní začátek alba Mark Kendall. Možná proto je titulní věc, která celé album odstartuje, tvrdší a poněkud nervóznější, než se čekalo, ale dobře zapadá do kontextu doby, v níž nebyly v kurzu nadýchané melodie, ale začala se preferovat zemitost. Tu dokládá i „Step On You“, na pilotní singl znamenitě šlapavá záležitost a ukázka toho, že kapela nezapomněla psát přímočaré věci ve stylu AC/DC nebo svých oblíbenců The Angels. Vrchol přichází velice záhy, když kapela trochu nečekaně a netradičně za sebou servíruje dvě skvostné bluesovky. Lardieho a Nivenova „Old Rose Motel“ oplývá neoposlouchatelnou barovou atmosférou, stejně velký význam jako Kendallova kytara má ležérní klavír, který dotváří noční atmosféru. Následující „Maybe Someday“ s výrazným vkladem Russella konkuruje čarokrásné „House Of Broken Love“ z „…Twice Shy“, čímž si vysloužila post nejlepší položky alba.
Formu drží Great White i v dalších věcech, „Big Goodbye“ je jakousi novodobější odpovědí na „Rock Me“ a „Doctor Me“ rozvernou věcí ve stylu jižanského rocku. Kapele lze odpustit i jedinou trochu slabší věc „I Want You“, která oprávněně propadla sítem času do zapomnění. Finále alba je veliké, „Never Trust A Pretty Face“ je výstavní hard rocková záležitost plná Kendallových sól a hymnického refrénu, a „Love Is A Lie“ je monumentální, osmiminutová baladicko-epická záležitost, která znovu ukazuje, že Great White byli vždy kapelou trochu jiného ražení než většina part ze Sunset Stripu. Ve skladbě ožívá odkaz Led Zeppelin, který se proplétá s jakousi nostalgickou, trochu temnou příchutí a vzpomínkami na grandiózní balady „Save Your Love“ nebo „She Only“. Třešničkou na dortu je závěrečná „Get On Home“, v níž Kendall sází riffy jako z dílny Anguse Younga, ovšem Russel odlišným refrénem mění náladu skladby znovu směrem k jižanskému rocku.
Když deska vyšla, bylo září 1992, a po celém světě řádila grungeová horečka, v níž pro Great White nebylo místo, takže muselo dojít k nevyhnutelnému. Album těžce propadlo, 107. pozice americké hitparády byla krutým vystřízlivěním, stejně jako výpověď od společnosti Capitol, která po kapele požadovala horentní sumy za kamiony, uskladnění vybavení, cateringové služby a další věci, které výdělek z „Psycho City“ nedokázal pokrýt. „Alan labelu vzkázal, že už u nich nechceme být a oni nám zase vzkázali, že už o nás nemají zájem,“ shrnul konec jedné éry Jack Russell. Great White stáli na rozcestí. Měli v rukách skvělé album, které společně s „Mane Attraction“ (White Lion), „Detonator“ (Ratt), „Still Climbling“ (Cinderella) či „Fear No Evil“ (Slaughter) definuje to nejlepší, co pozdní soumrak glam metalové scény nabídl, ale jejich budoucnost nevypadala růžově.
|
