Věřit Mötley Crüe se nikdy nedalo. Když v roce 2015 de facto svou vlastní krví podepsali smlouvy, že už spolu nikdy nebudou hrát, dal se comeback vyhlížet za prvním rohem. Došlo k němu o něco později, ale slogan „All Bad Things Must End“, podle něhož pojmenovali v roce 2015 singl na rozloučenou, pozbyl platnosti. Fanoušci byli spokojeni a dokázali se přenést i přes leckdy chatrný výkon Vince Neila, jenž zejména na novém začátku vzbuzoval otázky, zda by ikonického frontmana nebylo třeba vyměnit. Vince to ustál, dal se do kupy, zhubl, zlepšil zpěv a v kapele zůstal. Černého Petra si však vytáhl kytarista Mick Mars. Chudák, shrbený, nemocemi prolezlý… Poté, co se poroučel na sólovou dráhu, kopl si několikrát do někdejších spoluhráčů jako do největších hajzlů, s jakými kdy hrál (kus pravdy na tom asi bude…) a tvrdil, že on z kapely odcházet nechtěl.
Ať už to bylo, jak chtělo, pravdy se nedoberete. Faktem je, že Mick Mars je z Mötley Crüe definitivně venku, a co se týče komerčního hlediska, nemělo to na kapelu tak devastující účinek, jako když v roce 1992 vyhodila Vince Neila, z čehož sea dodnes úplně nevzpamatovala. Místo Micka nastoupil John 5, protřelý chlápek, který hrával s Marilynem Mansonem, Davidem Lee Rothem, Robem Halfordem a Robem Zombiem. John má vlastní osobitý styl, takže se nedalo čekat, že by se pustil do bohapustého kopírování Marsovy hry. Živě ponechal staré klasiky v neměnné podobě, ovšem na studiové bázi se mohlo čekat ledacos. Je třeba si uvědomit, že Mötley Crüe (a zejména hlavní skladatel Nikki Sixx) byli vždy hudební vizionáři, kteří šli s dobou a netočili stejná alba vícekrát. Proto se nedal předpokládat kýžený návrat k nejmetalovější nahrávce „Shout At The Devil“, ani k nejhitovější „Dr. Feelgood“. Nenaplnilo se ale ani zděšené očekávání, že by se kapela mohla vrátit k experimentální desce „Generation Swine“, které zaznívalo poté, co vyšel po dlouhých letech první singl „Dogs Of War“.
Fanoušky nadšením nenaplnil. Těžké Johnovy riffy, které by se mnohem více hodily k jeho sólové tvorbě či k experimentálnímu období Mötley Crüe, v kombinaci s absencí nosného melodického motivu přinesly spíše zklamání. Stejně jako digitálně dramatický videoklip, který popřel Sixxovu filozofii kapely o tom, „že si zajdete na koncert a když budete mít štěstí, tak vám holka po něm na zadní sedačce auta vyhulí péro“. „Dogs Of War“ nevyšuměla jen proto, že ji natočili Mötley Crüe, jejichž pozice legend je tak silná, že skladba v amerických rádiích dosáhla každodenní rotace. Vcelku nezaslouženě se dostala i na nejlepší hitparádové umístění od roku 2005, kdy vyšel singl „If I Die Tomorrow“. Ovšem skalní nahlas mluvili o tom, že bez Micka to nepůjde.
Vydání EP „Cancelled“, jehož stěžejní skladbou měla být „Dogs Of War“, se vyhlíželo s despektem. Taková pohroma to není, lze konstatovat, že singl je nejhorší položkou ze tří věcí, které kapela fanouškům předhodila. Ostříží zrak provází druhou novinku, titulní „Cancelled“, která je mnohokrát lepší než pilotní singl a probouzí typické atributy Mötley Crüe k životu. Je tu slyšet silný vliv Johna 5, ale také vydařený refrén, který přednáší sebejistý (je to možné?) Neil, a dokazuje, že skladatelská studnice Mötley Crüe ještě zcela nevyschla. I ona bledne v porovnání s třetí věcí, kterou je coververze „Fight For Your Rights“ od Beastie Boys. Zařazení skladby je však jeden velký paradox. Jinak rapoví Beastie Boys ji v osmdesátých letech napsali jako parodii na kapely typu Mötley Crüe a tito losangeleští desperáti se v ní našli. „Fight For Your Rights“ v této úpravě zní z celého EP jako nejtypičtější skladba kapely a je ukazatelem do míst, kde by fanoušci chtěli Mötley Crüe mít.
Že by se jednalo grandiózní návrat, to asi ne. Že by se jednalo o průser, ač na něj bylo zaděláno, to taky ne. Pokud se jedná jen o jednohubku před vydáním comebackového alba, ponechme soudy až na něj. Pokud jde o jednorázový výkřik do tmy, závěr, zda se Mötley Crüe comeback povedl, je zbytečný. Pořád ale lepší než v šedesáti předstírat, že je vám zase dvacet a paříte jako v roce 1982.
|
