D.A.D. jsou dánský hudební poklad a po Volbeat pravděpodobně nejúspěšnější rocková parta, která z této země kdy vzešla. Nepodařil se jim průlom do Ameriky, kam měli nakročeno s klasickým albem „No Fuel Left For The Pigrims“, ale v Evropě platí už řadu let za hvězdu. Už nevydávají alba s takovou kadencí jako kdysi, ale to tak u kapel, které hrají čtyřicet let, bývá. Dánům také třeba přičíst k dobru, že ač v devadesátých letech čile experimentovali jak velela doba, nikdy se vlastním kořenům nezpronevěřili. „Helpyourselfish“ je zavedlo k alternativnějším, skoro až grungeovým břehům, „Simpatico“ a „Everything Glows“ zamířilo popovějším směrem, ale postupem let se vše vrátilo do starých kolejí, které kdysi definovaly dvě nejúspěšnější nahrávky „No Left Fuel The Pilgrims“ a „Riskin` It All“.
Na tom se nemění nic ani dnes, D.A.D. (stylizovaní jako D-A-D) po pěti letech nabízejí novinku a jejím prostřednictvím jako kdyby chtěli světu sdělit, že se u nich zastavil čas. Světem si mohou letět trendy jaké chtějí, kapele je to jedno, protože své jisté má už dávno. Nejvyšší příčky v dánské hitparádě jsou skoro povinností, takže proč měnit něco, co funguje. „Speed Of Darkness“ je možné definovat jako jasně tradicionalistickou a konzervativní desku, která se brání zuby nehty neodvratnému stárnutí, neboť hlavní trojici táhne na šedesátku. Kapela má tolik energie a entuziasmu jako v časech, kdy točila nejslavnější desky a nějaké větší opotřebení není ani znát na hlase Jespera Binzera. Stále disponuje trochu frackovským a trochu neotesaným hlasem, jenž má daleko k nějakému slavičímu projevu, ale k špinavému rock n`rollu, jaký kapela prezentuje, se hodí znamenitě.
D.A.D. netvoří desky jako na běžícím pásu, dávají si víceleté pauzy, což má za důsledek, že na každou desku nashromáždí kvalitní materiál, v němž čím dál více umně balancují mezi ostrou, energickou polohou a jemnějšími věcmi, které odhalují cit pro práci s melodiemi. Nejlepším příkladem pro druhou polohu je dvojice „The Ghost“ a „Crazy Wings“, v níž se ke slovu dostávají nejsilnější melodické zbraně kapely a v případě „Crazy Wings“ si snadno vzpomenete na někdejší hit „Grow Or Pay“. V podobných polohách se pohybuje i titulní „Speed Of Darkness“, lehce nostalgická „Head Over Heels“ a závěrečná bluesovka „I`m Still Here“, v níž kapela odhaluje polohu, která pro ni nikdy nebyla zcela typická, ačkoliv i bluesovém světle dokáže s přehledem zazářit.
Protipól představují údernější skladby, které mají parametry koncertních tutovek. Přestože „Everything Is Gone Now“ a „In My Hands“ vykazují prvky vyčpělosti a pokud by se mělo ukázat na některé skladby jako na výplňový materiál, byly by to tyhle dvě, je materiál na desce skoro až vzácně vyrovnaný. V úvodní „God Prays To Man“ D.A.D. ukazují, že složit hard rockovou hymnu ještě nezapomněli a když k ní přidají ještě „Waiting Is The Way“ a „Strange Terrain“, je jasné, že podstata, která tkví u hard rockového základu sedmdesátých let, nikam nezmizela. Když v „Keep That Mother Down“ na chvíli zběhnou do hájemství jižanského rocku a zní tak trochu jako Kid Rock, je to vítaný experiment, který kapelu nesvádí na zcestí, ale ukazuje její tvorbu z jiné stránky.
D.A.D. přidávají do diskografie další velmi podařený kus. Je sice zejména záminkou k tomu vyrazit na další turné, ale i možností, že se některé ze skladeb podaří stát se koncertní tutovkou a stálicí. Adeptů je mnoho a díky tomu se dá „Speed Of Darkness“ řadit mezi jasnou kapelní klasiku.
|
