„Když jsem se probral, vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, tak to byl šok. Tam, kde jsem předtím měl vlasy a lebku, nebylo nic,“ popsal bubeník Don Powell po letech tragickou nehodu, při níž zemřela jeho přítelkyně Angela Morris a kterou 4. červenec roku 1973 taky skoro nepřežil. Bledě to vypadalo i se Slade. Přestože Powell nezasahoval do zlatonosného kompozičního procesu, byl nepostradatelným členem kapely, která si zakládala na jednotě a pospolitosti. Jak po letech poznamenal kytarista Dave Hill, který byl s Powellem největší parťák, kdyby bubeník po nehodě zemřel, znamenalo by to konec Slade. Ale Powell přežil a Slade byli na vrcholu, takže podobné myšlenky spoluhráči brzy zaplašili a jak se bubeníkův zdravotní stav zlepšoval, manažer Chas Chandler je začal tlačit do nové tvorby.
Mezitím singly „Cum On Feel The Noize“ a „Skweeze Me Pleeze Me“ vylétly na čelo britské hitparády a kapela začala částečné úspěchy slavit i v Americe. Jenže zejména u hlavního tvůrčího dua Noddy Holder a Jim Lea rostla nespokojenost s tím, že se kapela orientuje hlavně na singly, ač byly sebehitovější, a nejsilnější věci Chandler nechává pro singlové využítí, čímž trpí dlouhohrající alba. Slade měli pět singlů na vrcholu britské hitparády a lidé si je s nimi spojovali, kdežto desky, včetně té poslední a přece jen vcelku úspěšné „Slayed?“, znali jen skalní příznivci. To se kapela rozhodla změnit, čímž možná byla singlová sezona 1972/1973 její nejúspěšnější. Jenže stále ji brzdila Powellova rekonvalescence, která sice šla velmi rychle na to, že bubeník skoro zemřel, ale týdny ubíhaly a další album stále hotové nebylo.
„Název neodkazuje na nějakou blbou svatební tradici, ale mluví o tom, jaké to album je. Jsou na něm staré věci, nově věci, jedna vypůjčená a také modré skladby,“ vysvětlil trochu záhadně Noddy Holder. Koncem roku 1973 Powell stále chodil o holích a na bubenickou stoličku musel být zvedán, ale jeho stav už byl natolik uspokojivý, že mohl začít hrát. Začalo se natáčet a jak bylo u Slade zvykem, práce šla rychle od ruky. Do kapely se (poté, co se bubeník znovu zapojil do procesu) vlila nová energie, což jí album pomohlo dotvořit. Jak říkal Holder, museli občas sáhnout do šuplíku pro nějaký nápad, ale nakonec z toho vybruslili se ctí, ačkoliv je nutné přiznat, že „Old New Borrowed And Blue“ je album slabší než byla předchozí nahrávka „Slayed?“. Není to tím, že by obsahovala pouze dva hitové singly, ale tím, že některé zbylé skladby byly pouhou výplní.
Příliš se nepovedl úvod, na nějž kapela nasadila „Just A Little Bit“ od bluesmana Rosca Gordona. Dala jí vlastní tvář, ale jistá rozpačitost z tohoto kroku ze skladby sálala. „When The Lights Are Out“ trochu zachraňovala situaci, ovšem k velkým výkonům se Slade vybičovali až v „My Town“, což ale pro první dojem bylo pozdě. Následující „Find Yourself A Rainbow“ je hospodská odrhovačka, která k Slade ještě docela sedla, ale potěšit už nemohla, obzvlášť ve světle prohlášení, že „Old New Borrowed And Blue“ měla být seriózní deska, která by kapelu mohla pustit do první hardrockové ligy, o což usilovali s albem „Sweet Fany Adams“ i jejich letití souputníci The Sweet. Na druhou stranu kvůli kolísavé kvalitě alba se posluchači dostane i výtečných kousků, které dokáží podtrhnout vysokou formu souboru.
Potěšit dokáže „Miles Out To Sea“, skvělá ukázka příkladné práce Jima Ley s melodiemi. Vyniká i „We`re Really Gonna Raise The Roof“ ne pro svou ztřeštěnou atmosféru, ale pro úvodní riff, který docela nápadně evokuje „Burn“ od Deep Purple. Dalo by se možná mluvit o jisté vykrádačce, ovšem vtip spočívá v tom, že desky „Old New Borrowed And Blue“ a párplovská „Burn“ vyšly obě v jediný den, 15. února 1974. To nejlepší si Slade nechali na závěr alba. Ačkoliv Jim Lea jako hlavní autor nebyl o kvalitě skladeb „My Friend Stan“ a „Everyday“ přesvědčen, Chas Chandler jejich místo na desce prosadil a tyto dvě věci album dotáhly až ke zlaté metě a prvnímu místo v britské hitparádě. Bez nich by „Old New Borrowed And Blue“ zapadla někam mezi šeď průměru.
Zájem o Slade byl obrovský, takže je na předobjednávkách bylo zamluveno více kusů, než se prodalo „Play It Loud“ a „Slayed?“. Na desku se nahlíží jako na slabší, než byl předchozí počin, ale stále je dobře možné jí řadit k největší kapelní klasice. Přinesla mírné přitvrzení a ukázala, že Lea s Holderem dokáží některé nápady zpracovat ve skoro až hard rockovém duchu. V tu chvíli se ještě zdálo, že hvězda Slade nikdy nezhasne.
|
