„Když jsme se zbavili glamu, vykydli na nás další haldu hnoje v podobě neopunku,“ řekl v devadesátých letech kytarista grungeových Soundgarden Kim Thayil a mířil na kapely jako The Offspring. Ti snad jako jediní s Green Day a Blink-182 prokázali větší životaschopnost, trendovou vlnu druhé poloviny devadesátých překonali bez větší úhony a jsou činní i v roce 2024. Nestali se sice mainstreamovým lákadlem jako Green Day, ale za to může snaha držet se vlastního, trochu neotesaného stylu a odmítnutí výrazně popového směru, s nímž jejich kolegové nikdy neměli problém. Proto jsou The Offspring tak trochu fosílie a pomalu, ale čím dál jistěji se sunou do škatulky nostalgických kapel, které žijí hlavně z toho, co dosáhly v době, kdy byly na vrcholu. Skalní fanoušek si může říkat, co chce, ale žádná deska kapely už nebude mít takový dopad jako kdysi „Smash“ nebo „Americana“.
Chybějící vývoj, který by z The Offspring udělal globální hvězdu, je jasně znát z novinky „Supercharged“. Ačkoliv si to kytarista Noodles v rozhovorech nechtěl přiznat a tvrdil, že kapela ukazuje na nové desce cestu, jako by se chtěla pustit do budoucna, je „Supercharged“ retro jako řemen. Je jasně určena pro staré fanoušky, kteří ještě nepřestali vzpomínat na dobu „Americany“, kdy tancovali pogo v každém druhém klubu. Dnes jsou z nich fotři, mají zcela jiné starosti, ale na skočný punk ještě stále slyší. A takoví jsou i The Offspring. Hudba je sice stále baví, ale už ji nedokáží prožívat, jako když jim bylo pětadvacet nebo třicet. Z nových desek, ať je to „Supercharged“, nebo covidová „Let The Bad Times Roll“, je jasně cítit rutinní přístup, ačkoliv radost z hudby nevymizela. Jen z ní nestříká tolik mladické energie.
The Offspring na novince představují novou sestavu, v niž ze slavných dnů zbyl jen kytarista Noodles a frontman Dexter Holland, který se pasoval do role multiinstrumentalisty, protože si na bedra vzal klávesové a basové party, přestože se na novince objevuje i basista Todd Morse a nováček, klávesista a kytarista Jonah Nimoy. Je zde i nový bubeník Brendon Petrzborn (ex-Marilyn Manson, Suicidal Tendencies), který nahradil Petea Paradu, jehož kapela vypoklonkovala za podivných okolností, když se odmítl očkovat proti covidu. Ale to je historka ze snad zapomenutých časů… Důležité je, jak je silná nová sestava a v tomto ohledu pravděpodobně není třeba mít o The Offspring obavy. Hlavně díky tomu zní „Supercharged“ natlakovaně, energicky a až nečekaně skočně. Fakt, že deska obsahuje jen hrstku neotřelých nápadů, je věc druhá.
Když kapela spustí singlovou „Make It All Right“, která úvodem až nebezpečně evokuje „Pretty Fly (For A White Guy)“, hra na minulost ve vteřině exploduje. Dáváte si pak pozor, kde uslyšíte ozvěny z minula a těch je požehnaně. Záleží na každém posluchači, jak se k tomu postaví, „Supercharged“ můžete brát jako další klasiku z kapelní diskografie nebo ji štítivě odstrčit jako kopírku sebe sama. Co nelze ignorovat, je skutečnost, že některé skladby se The Offspring povedly, úvodní „Looking Out For #1“, energická „The Fall Guy“, popově uvolněná „Ok, But This Is The Last Time“ či tvrdá dvojice „Truth In Fiction“ a „Hanging By A Thread“ jsou asi to nejlepší, čeho je kapela schopna. Mezi tuto pětici by se vešla i „Come To Brazil“, kdyby její konec The Offspring vyloženě nepokazili trapným fotbalových chorálem, a „Light It Up“, které na působivosti ubírá sebekopírování.
„Supercharged“ je sympatická punková záležitost, která má sílu ukázat, že The Offspring jsou definitivně zpět. Ukazuje mnohem lepší tvář tvorby než minulá „Let The Bad Times Roll“ a i přesto (nebo možná právě proto), že album trvá pouze lehce přes půl hodiny, jde o nejlepší materiál od alba „Splinter“. To by se kapele mohlo přičíst k dobru.
|
