Deziluze z toho, že propadlo „Psycho City“, které kapela považovala za dosud nejlepší album, byla veliká. Stejně mrzela i ztráta smlouvy s Capitolem, který kapele dal najevo, že do budoucna s ní nepočítá. Naštěstí byl Alan Niven mužem na svém místě, protože ihned po krachu s předchozím vydavatelem začal vyjednávat smlouvu novou. Great White museli řešit post basisty, protože se ukázalo, že newyorský temperament Davea Spitze se nesnese s kalifornskou ležérností a bratr exkytaristy Anthrax se pakoval hned po natočení „Psycho City“. Jeho místa zaujal Teddy Cook, který předtím pár let strávil po boku Ronnieho Jamese Dia, kde jej nahradil kmenový hráč Dokken Jeff Pilson. Zdálo se, že bylo mnoho starostí a málo času na zábavu. Kapela (alespoň Mark Kendall a Jack Russell) se rozhodli skoncovat s bujarostí předchozí dekády a alkohol a drogy neměly v jejich životosprávě žádné místo.
„Byl jsem střízlivý. Bojoval jsem s tím jako narkomani, překonával jsem značnou bolest, kterou jsem sám sobě způsobil,“ popsal dobu první poloviny devadesátých let Jack Russell, jehož k takovému kroku donutila nejen zodpovědnost a rodinné důvody, ale také zdravotní stav, který se plíživě začínal zhoršovat už ve chvíli, kdy Jack docílil třicítky. Alkoholu se vyhýbal i Kendall, který si však každodenní kořalku vynahrazoval majetnickými sklony a touhou ovládnout celou kapelu. Ta byla mnohem menším podnikem než před pár lety a když Niven členům oznámil, že hlavní hráči na poli vydavatelském o ně nemají zájem, převládla všeobecná skepse. Smlouvu Great White podepsali s malou firmičkou Zoo Entertainment, která patřila pod křídla kolosu BMG, ovšem její specializace končila u alternativního rocku. Možná i tato skutečnost mohla za to, že ve zkušebně Great White se začala tvořit nejzvláštnější deska kariéry.
Podezírat Great White z toho, že chtěli zachytit dobu, která letěla vpřed mílovými kroky, by bylo krajně nespravedlivé, alespoň vzhledem k tomu, co předváděli Warrant, Wildside, Pink Cream 69, Sven Gali a de facto i Mötley Crüe. I Jack Russell přiznával, že doba pro ně byla extrémně těžká. „Pokud jste nebyli Def Leppard, Kiss nebo Guns N`Roses, nebyl už váš čas. Show skončila,“ podotkl. Všeobecnou melancholií, která dopadla na scénu prostřednictvím grungeových hrdinů i unplugged módy hudební stanice MTV, je dokonale prosycena i deska „Sail Away“. Ta utíká co nejdále od bombastické produkce osmdesátých let, od výbušných skladeb „Rock Me“ či Desert Moon“, do hájemství akustických kytar, mezi jejichž zvonivými tóny se proplétá Russelův hlas, jako obrovská deviza a jasné poznávací znamení alba. Jeho projev zachovává typickou melodičnost kapely, nesnaží se jako dlouholetý chlastací parťák Jani Lane (Warrant) ze sebe vytvořit hrdinu nové doby a nepotřebuje nosit kostkovanou košili k tomu, aby dokázal, že je stále umělec prvotřídní kvality. Jackovi k tomu stačil pouze jeho hlas.
I přes šok, který album v době vydání fanouškům (tedy těm, co zbyli) připravilo, je třeba přiznat, že o velký kvalitativní pokles se nejedná. Na tak skvělou desku jako byla „Psycho City“ tahle nahrávka navázat nemůže, ale jako jednorázový experiment někam až k folk rocku, či k proklínané alternativě funguje naprosto skvěle. Stačí, když desce dáte šanci a pod kůži už zaleze sama. Možná úvodní „Mother`s Eyes“ a na ní navazující „Cryin` jsou až příliš klidné a kontrastují s veškerou předchozí tvorbou, ale rozhodně neztrácejí půvab. „Momma Don`t Stop“ a „Alone“ (povšimněte si skvělé Kendallovy vyhrávky v úvodu) by naopak při troše fantazie a přidání bombastické produkce klidně mohly stát na minulých deskách. Vrcholem kolekce je jednak titulní „Sail Away“, kterou dělá výtečnou zejména Jack vokálními dovednostmi, ale také překrásná „Gone With The Wind“, v níž exceluje Mark Kendall a hostující saxofonista Clarence Clemons ze Springsteenova E Street Bandu. Atmosféra, jakou společně dosáhli, je v historii Great White neopakovatelná.
Vyznění „Sail Away“ kapela podřídila následující turné, které bylo mnohem úspornější a zahrnovalo pouze omezené množství vystoupení po Spojených státech. Kapela na vlastní oči viděla, jak se za pár let změnilo i její publikum. Už to nebyli teenageři, kteří se chtějí bavit. Už chodili tatíci od rodin, někdy i se svými ratolestmi, což se podepsalo na nižší návštěvnosti, protože původní fanoušci neměli čas ani motivaci, aby se za oblíbenou kapelou táhli přes půlku Ameriky. A nové příznivce kapela v grungeové době prostě najít nemohla. Album proto zoufale propadlo, obzvlášť, když Zoo Entertainment nemělo dostatek peněz na jeho propagaci. „Byla to naše první a poslední deska pro ně. Museli jsme hledat něco jiného,“ přiznal Russell.
Hledání něčeho jiného se muselo obejít bez Alana Nivena. V kapele od propadáku „Psycho City“ zrálo rozhodnutí rozejít s manažerem a spolutvůrcem řady zásadních hitů. „Viděli jsme změnu v našem vztahu s Alanem, ale pro zachování klidu jsme ji neřešili. Nakonec jsme získali pocit, že pracujeme pro něj a ne s ním. Poslední kapka byla, když mě sjel za to, co jsem řekl v nějakém rozhovoru. Bylo to něco bezvýznamného, ale já už byl ze všeho unavený. Měl jsem dost toho, že mě někdo hlídá, říká, co mám říkat, jak se oblékat a za co utrácet svoje peníze,“ vysvětil Jack Russell. Rozchod s Nivenem, který se udál v roce 1995, byl dalším hřebíčkem do rakve původních Great White. Už nikdy nic nemohlo být tak jako dřív.
|