I když Slash tvrdí, že Myles Kennedy je nejlepší rockový zpěvák současnosti, je třeba to brát s rezervou, protože nejeden fanoušek legendárního kytaristy tvrdí, že Kennedy je nejhorší zpěvák, který se kdy objevil po jeho boku. A to jej ani nemusí měřit axlovskou optikou, protože je jasné, že charisma a statusu šéfa Guns N`Roses nikdy dosáhnout nemůže. Kennedy špatný zpěvák není, ač každému nemusí být po chuti jeho barva hlasu a někdy otravné manýry. Pozici na scéně si vybudoval po Slashově boku, jako frontman Alter Bridge i jako sólový umělec. Do té role se stylizuje čím dál častěji, ve chvílích, kdy se Slash věnuje Guns N`Roses a jeho spoluhráči z Alter Bridge nastartovali comeback kapely Creed. V podstatě to vypadá, že co rok, to nová deska s Kennedyho hlasem. Není už toho trochu moc?
Když vydal sólový debut „Year Of The Tiger“, byl to vítaný počin poté, co Alter Bridge sklouzli do rutiny a bylo definitivně jasné, že Slashovi sólové aktivity nemohou nikdy vynahradit nové album Guns N`Roses. Kennedy se na debutu stylizoval do role písničkáře a desku pojal víceméně retrospektivně, což bylo k dobru věci. Na „The Ides Of March“ přitvrdil a znovu začal pošilhávat po polohách, v nichž operuje v Alter Bridge či se Slashem. Deska lehce pozbyla původní kouzlo a nad Kennedym se začala vznášet otázka, proč potřebuje tvořit sólová alba, která jsou tvořena z podobného těsta jako hudba jeho domovské kapely. S příchodem „The Art Of Letting Go“ je tato otázka ještě křiklavější, Myles definitivně opustil písničkářskou polohu a předkládá desku plnou soudobého amerického hard rocku, který dokáže ctít tradice sedmdesátých let, ale spíše sklouzává k dnešní šablonovitosti.
Problém je hlavně v tom, že Kennedy není skladatel od pána Boha. Možná definuje dnešní představu ideálního hard rockového hlasu (to je na vkusu posluchače), ale neumí poskládat vzrušující album, napěchované hity. Nejblíž k tomu měl u „Year Of The Tiger“ (ale ani tam se o hitech mluvit nedalo) a čím víc přitvrzuje a připodobňuje sólovou tvorbu k Alter Bridge, tím je výsledek rozpačitější. Novinka „The Art Of Letting Go“ je toho jasným důkazem. Pokud bychom udělali rázný odsudek, dalo by se říct, že Kennedyho aktuální sólovka symbolizuje současnou vyprázdněnost hard rockového ranku, ale tak jednoduché to není. Jsou na ní věc, které se povedly více, i takové, které se podařily o trochu méně, takže výsledek je lehce nadprůměrný, ale to nestačí vzhledem ke Kennedyho reputaci, protože deska nezáří tak, jak by člověk po kupě mediálních promořečí čekal.
Jsou to spíše momenty, které na desce zaujmou. Za nejlepší lze považovat dvojici „Nothing More To Gain“ a „Miss You When You`re Gone“, kam si Kennedy schoval nejlepší a v zásadě neotřelé melodické nápady, které většině ostatních skladeb chybí. Zaujme bluesová nálada v „Behind The Veil“, inspirace u Aerosmith v „Mr. Downside“ a temná atmosféra v závěrečné „How The Story Ends“, ale to je zhruba všechno. O jakési skladatelské nepohodě vypovídají nevýrazné „The Art Of Letting Go“, „Saving Face“ či „Eternal Lullaby“, jenž jsou důkazem toho, jak moc by Kennedy vedle sebe potřeboval zkušeného hitmakera (například ve stylu Desmonda Childa), který by albu dal potřebný hvězdný poprašek a přihodil velký hit. Spoléhat se na vlastní síly není nejlepší řešení.
Skalní fanoušci budou s albem spokojeni, protože jsou na nejrůznější zpěvákovy průměrnosti zvyklí a tolerují je. Faktem je, že od muzikanta, který by se chtěl řadit mezi světovou špičku, by člověk očekával desku o třídu až dvě lepší. Naděje, že se takového alba od Kennedyho někdy dočkáme, není příliš velká.
|
