Rozchod s Alanem Nivenem byl pro kapelu těžká věc, protože manažer s nimi byl od začátku, přičemž chtěl původně působit pouze jako skladatel. Ale šlo o nezbytný krok. Nadělal na obou stranách hodně zlé krve, Niven se začal domáhat provizí z minulých koncertů a proto Great White museli v roce 1995 vydat živé album „Stage“, aby rozdíl srovnali. „Kvůli letitému utrácení jsme neměli nic, takže všechny peníze ze „Stage“ šli k němu. Ale bylo to to nejlepší živé album, jaké jsme kdy natočili,“ zmínil Jack Russell s tím, že šlo o koncerty v losangeleském House Of Blues a kalifornském Anaheimu z let 1993 a 1994. Aby také ne, v té době byla kapela na vrcholu sil, Russell i kytarista Mark Kendall byli čerstvě po odvykačce, drogový návyk dokázal zkorigovat i bubeník Audie Desbrow, což se výrazně podepsalo na lepších koncertních výkonech. Jen už mimo zájem mainstreamového publika.
Great White se dostali pod křídla britského producenta Terryho Ellise, která právě opustil label Chrysalis, aby si založil vlastní nezávislou společnost Imago Records, a protože měl k dispozici producenta Dita Godwina, který kdysi pracoval na debutu Mötley Crüe „Too Fast For Love“ a na začátku devadesátých let objevil i pozdější velké hvězdy No Doubt, začínala spolupráce pro Great White dávat smysl. Eliss a Godwin usedli do producentského křesla, v tomto směru navázali krátkou spolupráci s Jackem Russellem a Michaelem Lardiem a pod jejich rukama začala vznikat deska „Let It Rock“, která měla po předchozím (akustickým rockem, folkem načichlém) albu „Sail Away“ vrátit Great White do rockových vod. Ve studiu se mihl i Don Dokken, který kapele pomohl s pilotním singlem „My World“, nečekaně tvrdou skladbou, která přesně zapadla do grungem načichlé doby, i když více než klasické Great White evokuje tvorbu Dokken z období aba „Dysfunctional“.
Vybrat „My World“ do pozice pilotního singlu byla chyba, přestože záměr kapely byl zřejmý - chtěla jít s dobou a vydat nejtvrdší a nejalternativnější (?) věc. „Měli jsme se opřít o naši nejsilnější věc, ovlivněnou blues rockem, tedy zvuk, která nás stvořil. Něco mi říkalo, že „Easy“ by byla lepší volba, ale na druhou stranu jsme chtěli zkusit něco nového, něco aktuálního,“ tvrdil Russell. Ani „Easy“ by asi nebyla nejideálnější volba, přestože se jedná o skvělou baladicky laděnou skladbu, která až příliš (ale jako jediná na albu), koresponduje s předchozí deskou „Sail Away“. To není na škodu, ale v roce 1996 by se setkala asi se stejným nepochopením jako „My World“. Album „Let It Rock“ plní v diskografii roli černého Petra, ačkoliv je v podstatě stejně skvělé jako desky ze zlatého období. Jen mělo smůlu, že vyšlo v době, kdy hysterie po sebevraždě Kurta Cobaina ještě nebrala konce a kapely jako Great White, před lety vynášené do nebes, byly takřka psanci.
Zprávy v rockových časopisech hlásily, že Great White následují příkladu Mötley Crüe, Skid Row, Warrant a dalších, a představují mnohem tvrdší tvář. Jenže přitvrzení se týkalo pouze „My World“ a maximálně ještě „Lil Mama“ a „Lives In Chains“, které poukazují na pestrost předkládaného materiálu, než na touhu honit soudobé trendy. Zbytek skladeb se nese v jasných kapelních tradicích a nemusíme mít na mysli baladickou „Where Is The Love“, což je jasné pokračování slavných „Save Your Love“ či „She Only“. V podobném duchu se nese i „Easy“ či závěrečná „Miles Away“, v nichž Mark Kendall znovu předkládá jedno vypiplané sólo za druhým, čímž znovu dokládá unikátnost kapely, která vždy spočívala ve spojení jeho kytary a zpěvu Jacka Russella. Tyto skladby jsou v protikladu vůči „Hand On The Trigger“ či „Pain Overload“, což jsou hardrockovější kousky, které v sobě míchají nejtradičnější ingredience kapely, takže o nějakém zaprodávání se trendům nemohla být řeč.
Amerika se však ke Great White otočila zády. „Museli jsme letět do Mexika, abychom vyprodali fotbalový stadion. Tam se „Easy“ stala hitem. „My World“ naopak náš svět vůbec nebyl,“ podotkl Russell. Ani úspěch „Easy“ ve střední Americe nemohl spravit kapele chuť po propadáku, jakým se „Let It Rock“ zcela nezaslouženě stala. Firma Imago Records neměla tak dlouhé prsty, aby desku dostala na pulty obchodů, takže ve většině světa se o ní vůbec nevědělo. Zadostiučiněním mohl být částečný úspěch v Japonsku, ale i přesto všichni věděli, že spolupráce s Imago spěje hodně rychle ke konci. Byl rok 1997 a Great White byli na dlažbě, stíháni pomluvami, že je opustil frontman.
K této domněnce sváděla řada indicií, z nichž nejsilnější bylo to, že dva měsíce po vydání „Let It Rock“ vyšla Jackova první sólovka „Shelter Me“. To nadělalo v hlavách fanoušků velký zmatek. Great White se ocitli v bodu kariéry, který označovali jako dno. Od něj se pomalu odráželi, protože za rohem už číhal mesiáš…
|
