Když by se člověk na existenci Fate díval jako hnidopich, tak kapela pozbyla relevanci v roce 1988, kdy ji opustil kytarista Hank Shermann, který jí dal název podle předchozího působiště Mercyful Fate. S tím neměla hudebně vůbec nic společného a za mix AOR a zámořského rádiového glam metalu ho evropští fandové v polovině osmdesátých let prokleli až do sedmého kolene. Proto taky kapela moc dlouho nevydržela a po dvou albech ji opustil jak Sherman, tak druhý původní člen Mercyful Fate Bjarne T. Holm. Zbytek vydržel do roku 1993, ale živořil na okraji posluchačského zájmu. Že Fate nepřežili vlnu grunge se vůbec nikdo nemohl divit. Vypadalo to, že už to tak zůstane navždy.
Jenže to byl velký omyl. Fate se vrátili (bez Shermanna a Holma), prapor drží jediný původní člen, basista Pete Steiner. Velká sláva z toho nebyla, ale během dvaceti let od ohlášení comebacku se na scéně přece jen etablovali. A to i přes korekci původního zvuku, neboť AOR a glam metal vyměnili za jakousi odnož melodického hard n`heavy, což je pro staré fanoušky o něco skousnutelnější než původní znění. Dnes je u toho znovu zpěvák Per Johansson, který do kapely přišel v posledním tažení klasické éry, v roce 1990, a byl krátkodobou součástí comebacku. Zbytek kapely tvoří ostřílení muzikanti dánské scény, kteří nezažili velký úspěch, k němuž byli v roce 1985 Fate mylně předurčeni.. A ani nezažijí, protože doba, kdy tahle budba byla in, je dáno pryč.
Novinka „Reconect n` Ignite“ i přes moderní zvukovou slupku, která však kapele ubírá na jakékoliv unikátnosti, obsahuje především archaický materiál, který se stylově tvář být v pořádku (a taky je), ale při hlubším zkoumání poznáte, že i přes některé světlé momenty deska obsahuje pouze průměrný materiál. Je korunovaný otravným Johanssonovým zpěvem, jakýmsi křížencem Alice Coopera a Uda Dirkschneidera, ovšem bez charismatu obou legendárních vokalistů. V muzikantských výkonech se žádné velké ekvilibristiky nedočkáte. Všichni muzikanti hrají ve prospěch celku, kytarista Torben Enevoldsen občas vytáhne obstojné kytarové sólo, zajímavý riff, ale jinak ničím světoborným neuchvátí.
Jestli je „Reconect n` Ignite“ skrz na skrz tuctovka, dají se na ní najít i lepší skladby. Mezi desítkou obsažených doslova září „This Won`t Last“, které velice sluší refrén, v němž jinak protivný Johanssonův projev dokážete tolerovat. Méně pak v „I`m On Fire“, která může být také považována za lepší kompozici. Do třetice Fate přesvědčí o tom, že mají právo na existenci, ještě ve „When It`s Over“, v níž znovu zazní dostatečně silný refrén, jenž za využití zvonivých kláves táhne skladbu kupředu. Jenže to je všechno. Zbylé věci jsou jen (tu více, tu méně) tuctové nic, které nezůstane v uších a při poslechu si říkáte, že podobné nápady byly ke slyšení v minulosti mnohokrát i v mnohem lepším provedení.
Novinka Fate dává odpověď na otázku, proč to kapela nikam nedotáhla. Chybí jí hity, má mizerného zpěváka a charismatu také moc nepobrala. Prostě taková šeď průměru, která jako kulisa neurazí, ale při soustředěném poslechu nenadchne.
|
