Ačkoliv se snaha jevila marná, Slade nepřestávali pracovat na tom, aby dobyli Ameriku. Znovu se tam takřka odstěhovali, ale na západním pobřeží schytali pouze ostrou kritiku, z níž bylo jasné, že v Los Angeles, hlavním městě světového rocku, nikdy neprorazí. „Tentokrát jsem Slade viděl naživo a bylo to strašné. Když mě nutili zpívat jejich skladby, bylo mi z toho na blití ještě více. Já a zpívat toho buzíka?“ neskrýval své rozčarování frontman začínajících Quiet Riot Kevin DuBrow, který se v roce 1983 nejvíce proslavil skvělou coververzí sladeovské klasiky „Cum On Feel The Noize“, jež Quiet Riot vystřelila do takových výšin, kam Britové nikdy nedohlédli. Po neslavné kalifornské anabázi se Slade přesunuli na východní pobřeží, kde pro ně situace byla mnohem příznivější, ačkoliv o skutečném průlomu ve stylu Led Zeppelin či The Rolling Stones se mluvit nedalo.
Tam se Slade rozhodli natočit další album. Kolem nich se k životu probouzel punk a doupata jako legendární „obývák“ CBGB začínala žít divokým stylem. Slade, považováni mnohými za výstřelek přežité módy, se usídlili v nechvalně proslulé čtvrti Bronx, aby byli v centru dění. „Zkoušeli jsme v nějaké garáží v Bronxu, kde bylo příšerné vedro,“ vzpomínal bubeník Don Powell, „a tam jsme začali tvořit nové album a nějaké singly,“ dodal. Kapela se přesunula do známého studia Record Plant, kde měla nová deska vzniknout. Slade cítili, že jsou trochu pod tlakem, když tvořili „Slayed?“, „Old New Borrowed And Blue“ nebo „Slade In Flame“, věděli, co se od nich očekává a vše bylo přirozené. Tentokrát ne. Začínalo se spekulovat, co by fanoušci asi chtěli slyšet, protože ze všech stran se na kapelu valily názory o zastaralosti a nemodernosti její tvorby. Nebylo to nejinspirativnější prostředí.
Slade se z toho podařilo vybruslit se ctí, přestože deska „Nobody`s Fool“ se považuje za tu, která odstartovala jejich méně úspěšnou etapu. Možná za to mohl vizionářsky pojmenovaný singl „Let`s Call It Quits“ (lidově řečeno „Zabalme to“), který jako kdyby naznačoval, že kapela je v koncích, přestože členové tvrdili, že na rozpad ještě nemysleli. Možná za to mohl trochu odlišný feeling alba, který má dodnes své kouzlo, ač z desky tvoří jinou záležitost, než byli „Slayed?“ či „Slade In Flame“. Deska je méně rozjuchaná, obsahuje trochu nostalgickou, trochu posmutnělou atmosféru, která byla pro Slade netypická a neobjevila se ani na pozdějších albech. Nejlépe to dokládá pravděpodobně nejlepší skladba desky „L.A. Jinx“, kterou se ještě jednou chtěl Noddy Holder vlichotit do přízně kalifornského publika, což se mu ale nepodařilo. Alespoň z toho vytěžil výtečnou skladbou, kterám ač se hitem nestala, může působit jako utajený tip.
V žebříčcích bodovala typicky sladeovsky uječená „Let`s Call It Quits“ a trochu popovější „In For A Penny“, v nichž praští do očí melodie, které jsou podobné těm, jež kapela už v minulosti použila, například ve skladbě „My Friend Stan“. I tak obě skladby patří ke zlaté klasice Slade. Na desce jim konkuruje několik velmi dobrých, i když už trochu zapomenutých věcí. Závěrečná, opět mírně teskná „All The World Is A Stage“, typicky rozverná „Pack Up Your Tables“, lehce do stylu reggae hozená „Di Ya Ever Mama Tell Ya“, která jako kdyby vzpomínala na šedesátá léta, typická sladeovská vypalovačka „Scratch My Back“, i titulní „Nobody`s Fool“, do níž manažer Chas Chandler vkládal velké naděje, ale která se velkým hitem nakonec nestala, a oproti „Let`s Call It Quits“ a „In For A Penny“ nebodovala ani v britské hitparádě.
„Tohle album patří k mým oblíbeným. Líbí se mi podtext, který je pro nás netypický. Bylo to i tím, že v New Yorku byla úplně odlišná nahrávací technika. Bylo i dobře produkované,“ zmínil na adresu desky Don Powell. Album vyšlo v březnu 1976 a vpadlo do úplně jiné doby, než jakou opouštěla minulá deska „Slade In Flame“. „Bohužel se album nedočkalo úspěchu ani v Anglii. Sice se dostalo do žebříčků, ale nemělo takové výsledky jako předchozí desky,“ dodal bubeník. Čtrnácté místo v Británii bylo zklamáním a když se deska nedostala ani mezi dvě stě nejúspěšnějších nahrávek ve Spojených státech, začala svítit varovná světla. Ač si to kapela nechtěla přiznat, slavné dny byly u konce.
Bylo třeba začít přehodnocovat předchozí přístup. Doba pestrobarevných oblečků, flitrů a bot na platformě byla nenávratně pryč a nová punková generace, která si zuřivě přebírala štafetu, trhala fotky Slade a The Sweet, stejně jako Davida Bowieho, a poukazovala na ně jako na ty, které je potřeba minimálně zašlapat do země. Byla polovina roku 1976, Velkou Británií táhla karavana „Anarchy In The U.K.“ a Slade museli skoro chodit kanálem.
|
