„…s poslechem nového alba House Of Lords je to jako zapadnout do osvědčeného rockového pelíšku, v němž vás čeká tradiční spolehlivost, dobré výkony a povedené melodie“, smiřoval jsem se před dvěma lety u poslechu desky „Saints And Sinners“ s faktem, že na House Of Lords (respektive primárně na pěvci Jamesi Christianovi, jenž je nejzásadnější složkou tohoto ansámblu) prostě lezou léta a čekat od nich víc, než chutnou, spolehlivou desku, zahranou více méně na jistotu, která už nijak zásadně nezabouří, už asi nelze. Navzdory tomu, že House Of Lords se na novince „Full Tilt Overdrive“ představují ve stejné sestavě, jako v kole minulém, vypadá to, že si kalifornská čtveřice někde vydatně lokla elixíru mládí. Projevuje se to jak kompozičně, tak v provedení, a i když tím House Of Lords možná trochu popírají svoji podstatu (není se čeho bát, melodický hard rock je zásadní ingrediencí desky), vypadla z nich jedna z nejsilnějších (ne-li nejsilnější) desek v tomto tisíciletí.
Důvod je prostý – odvaha vystoupit z komfortní zóny, vášeň, parádní nasazení, poměrně tvrdý výraz, přitom typická melodičnost a z této kombinace vyplývající bezprostřední hitovost a chytlavost ve větší míře, než tomu je na řadě posledních desek. Jamesi Christianovi to výborně zpívá, Jimi Bell v sólech srší výbornými nápady, klapky Marka Mangolda mají leckdy až moderně pichlavý a dravý výraz a tlučoun Johan Koleberg kromě spolehlivosti je nabitý i strhující energií. Dařilo se i kompozičně – už kousavý riff v úvodní „Crowded Room“ i nečekaně akční nástup naznačí, že se u House Of Lords děje něco už možná pozapomenutého, s Christanovým hlasem dravá našlápnutost trošku poleví, ale ne natolik, aby se kapela přesunula do více méně očekávatelné usedlejší podoby. Dojde i na ni, „Cry Of The Wicked“ je malinko těžkopádnější, ale i ta potvrzuje, že rock má u House Of Lords sakra silné kořeny.
S titulní „Full Tilt Overdrive“ odstartuje blok, kterým mi House Of Lords vyrazili pojistky. Spalující energie, divoká sóla a až metalový nádech skvěle nakopnou, aby následná bluesovka „Taking the Fall“, která by v pohodě našla místo u Cinderelly, nabídla podmanivou atmosféru, díky pouštění strachu v „You`re Course“ se House Of Lords dostanou k jedné z nejtemnějších skladeb v historii a Christianův hlas zajíždí do sympaticky vyzrálé oprásklosti (trošku je cítit Ronnie Atkins), totální koncertní tahák a strhující skákačka „Not The Enemy“ je plná napětí, citlivá balada „Don`t Wanna Say Goodbye“ podmanivě zahraje na zcela typickou strunu, a vše vyvrcholí v rozezpívané „Still Believe“ s nevtíravě motivačním textem. To, že album ještě nabídne příjemné uvolnění v dalších dvou skladbách, už není tak zásadní, vše podstatné již bylo řečeno (byť fakt, že závěrečnou „Castles High“ natáhli House Of Lords na neobvyklou délku, svědčí o tom, že se pánové nebojí lecjakých výzev – bodejť, v takové formě!) i když ani v závěru alba House Of Lords neztrácí glanc.
Kloubou dolů! Třicet šest let uběhlo od vydání eponymní prvotiny, frontman kapely vloni oslavil sedmdesátku, ale ve světle novinky jsou tohle pouze bezvýznamná čísla. Daleko důležitější je fakt, že z „Full Tilt Overdrive“ dýchá ohromně mladistvý výraz a stoprocentní zápal pro věc.
|
