Doba grunge odezněla takřka jako mávnutí kouzelného proutku a ke slovu se zase začínaly dostávat kapely, které slavily úspěch v osmdesátých letech. Už se nikdy nedostaly do tehdejších pozic. Ať už přežily dobu seattleskou v ústraní či zůstaly aktivní, začaly na konci dekády znovu vydávat alba, s nimiž se vraceli ke klasickému soundu. Ten pozbyl bombastické pozlátko minulé dekády, ale přece jen měl blíž k tomu, co kapely udělalo slavnými. Velkou roli v (alespoň částečné) obrodě sehrál manažerský guru John Kalodner, který kdysi dokázal ohromujícím způsobem vzkřísit kariéru Aerosmith. A ten si vyhlédl Great White. „Jednou mi Alan Niven řekl, že Kalodner s námi smlouvu nepodepíše, že prý nejsem ve formě a jsem moc tlustý. Ulevilo se mi, když mi John řekl opak. Múj vztek vůči Alanovi se tím prohloubil,“ zmínil Jack Russell k roku 1998 s tím, že sám od sebe prošel náročným tréninkem, aby svůj vzhled alespoň částečně změnil.
Tvorba alba, které mělo po hubených letech vrátit jménu Great White původní lesk, ale nešla lehce. Russell Kalodnerovi předkládal jedno demo za druhým, ale John z ničeho nebyl příliš nadšený. Pak zasáhl osud, neboť Russellovi zavolal basista a zpěvák kapely Night Ranger Jack Blades s tím, zda by Jack natočil vokály na jejich novou desku „Seven“. Russell neváhal, sebral Michaela Lardieho, odjeli do San Franciska a když se pak o pár týdnů později vraceli do Los Angeles, vezli si s sebou základy nové desky, které vytvořili s Bladesem, k čemuž přidali skladby, jež vznikly ve spolupráci se starým známým Donem Dokkenem. Kalodner už spokojený byl, přestože mírné pochybnosti visely nad osobou kytaristy Marka Kendalla, který stále častěji začal jevit známky jisté nezúčastněnosti.
„Can`t Get There From Here“, na kterém se poprvé představil další basista Sean McNabb (ex-Quiet Riot, House Of Lords), znamenalo po „Let It Rock“ návrat ke klasičtějšímu zvuku, přestože atmosféry, jakou měly desky „Once Bitten“ a „…Twice Shy“ se docílit nepodařilo a pravděpodobně to ani nebyl účel. Album zní mnohem přírodněji, je stavěné na hard rockovém základu, s vydaným bluesovým kořením, ale glam metalové pozlátko osmdesátých let zaniká za snahou o zemitost a o co nejpřirozenější kytarový zvuk. Deska má všechny atributy tvorby Great Whitek a ač Kendall zůstal upozaděn při skladatelském procesu, jeho sóla stále snesou nejpřísnější měřítka. Hlavní osobou je Jack Russell, čímž je slyšet citelná spojitost s jeho sólovým albem „Shelter Me“. Je znát i vliv živého alba „Great Zeppelin“, které vyšlo o rok dříve a představovalo poctu britské legendě, zároveň je patrný i vliv klasického amerického písničkářství, k němuž bývalé glam metalové hvězdy inklinovaly.
Přestože je deska prosta opulentních Kendallových bluesových fines ve stylu „House Of Broken Love“, ještě stále patří ke klasickému období Great White. Jack Blades z producentské stoličky album ověnčil mírně teskným oparem, který lehce korespondoval s dobou vzniku, kdy se celá scéna probírala z těžké kocoviny, což kapelu pomohlo přenést do nových časů. Nebylo by to nic platné, kdyby album obsahovalo mizerné nebo průměrné skladby, což se neděje, a za pomoci externích autorů se podařilo ještě jednou vydolovat z Great White výtečnou desku. Na jejím konci sice kapele lehce dochází dech a „Loveless Age“, „Psychedelic Hurricane“ a „Hey Mister“ zlehoučka polevují z vysokého standardu, ale drtivá většina předchozích věcí snese nejpřísnějšíá kritéria. Jak Blades, tak Dokken se dokázali vcítit do duše kapely a Bladesovy skladby „Rollin` Stoned“. „Saint Lorraine“, „In The Tradition“, či „Ain`t No Shame“ nebo „Wooden Jesus“, na kterých dělal Dokken jsou výtečné písně, které káply do noty každému fanouškovi Great White.
Rozkol na sebe nenechal dlouho čekat. Jednotu rozboural nejprve Kalodner, když rozhodl, že bubeník Audie Desbrow není v dost dobré formě, aby mohl působit na studiové bází a album nabubnoval Myron Grombacher, který hrával s Pat Benatar, epizodně i s L.A. Guns, a nahrál i Russellovu sólovku „Shelter Me“. Mnohem větší ránou bylo, když krátce před odletem do Evropy oznámil odchod Mark Kendall. Jak Jack přiznal, bylo to kvůli tomu, že se vrátil k užívání návykových látek, přičemž Kendall zůstával čistý. „Řekl nám to dva dny před startem evropského turné. Nemohl jsem to zrušit, protože se to jeden chlápek rozmyslel. Zachránil nás Matt Johnson,“ zmínil Russell. Evropské turné nebylo šťastné (i kvůli Jackově návratu ke kokainu a policejní šťáře, zásluhou které v Holandsku skončil kvůli drogám ve vězení) a když se kapela vrátila do Los Angeles, byly z ní trosky.
„Can`t Get There From Here“ uzavírá slavnou epizodu formace poněkud neslavně, protože v roce 2001 tvořili kapelu zcela jiní muzikanti, rekrutující se z tehdejšího projektu Samantha 7 kytaristy Poison C.C. DeVillea. Přestože se Mark Kendall vrátil pro silvestrovské vystoupení téhož roku, které bylo zvěčněné na živém albu „Thank You… Goodnight!“, šlo o pouhý dovětek. Kariéra kapely neměla být zcela u konce, ale v dalších letech nabrala mnohem tragičtější rozměr, než by se mohlo zdát.
|
