MC5 mohl být už jen encyklopedický pojem, který po půl století měla letos v únoru definitivně uzavřít smrt lídra Waynea Kramera, posledního žijícího člena původní sestavy. Jenže pod jménem kapely, která de facto fungovala pouze na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, vychází nová deska. Je to marketingový tah, který má k poslední zaznamenané hudbě Waynea Kramera přilákat více posluchačů, protože „Heavy Lifting“ byla původně plánována jako kytaristova sólovka, ale pocitově album na původní tvorbu MC5 navazuje. Není takové, jako kdyby bylo natočené na konci šedesátých let, ale prvek, který z MC5 udělal praotce punku, zůstal nedotčen. A s ním ožívá i část rockové historie, protože jak přiznali Sex Pistols či Ramones, nebýt The Stooges, New York Dolls či právě MC5, nebyl by ani punk.
Krátká historie kapely dávno vstoupila mezi legendy, živé a zároveň debutové album „Kick Out The Jams“ bylo zjevením, které tvrdou hudbu přeneslo i do oficiálních hitparád. MC5 se díky němu stali hvězdou, ačkoliv jejich sláva brzy uvadla. Oficiální debut „Back In The USA“ doplatil na přílišnou uhlazenost a skutečnost, že jej kapela odstartovala bubblegumovou klasikou „Tutti Frutti“ od Little Richarda (kterou zpropagoval i Elvis Presley či The Beatles), jež i přes značné přitvrzení originálu pověsti zuřivé kapely nepřidala. Následné album „High Time“ se prodávalo tak špatně, že se kapela, zmáhána drogami a alkoholem, brzy rozešla. Legenda se z ní stala až časem, když se k ní začali hlásit američtí i britští punkeři, a o dekádu později i Mötley Crüe, Guns N`Roses či Nirvana. Jenže MC5 to k životu neprobralo. Když v roce 1991 zemřel zpěvák Rob Tyner a tři roky po něm kytarista Fred „Sonic“ Smith, odkaz držel zejména zakládající člen, kytarista a zpěvák Wayne Kramer, který si vyřešil problémy se zákonem i závislosti všeho druhu.
To, že se posmrtně a jednorázově vrací MC5 do povědomí posluchačů, je zásluha především producenta Boba Ezrina, letitého Kramerova spolupracovníka a přítele. Ezrin před smrtí Kramera přemluvil, aby nový materiál vydal pod hlavičkou své kapely, s čímž muzikant souhlasil a k realizaci si pozval několik muzikantů, kteří dávají albu hvězdný status. Nejzářivější spoluprací je pravděpodobně spojení Kramera s kytaristou rap metalových revolucionářů Rage Against The Machine Tomem Morellem v titulní skladbě. Ta album definuje tvrdými riffy, dávnou punkovou energií i rebelským postojem, což byla tvář MC5 tehdy a je i nyní. „Edge Of The Switchblade“ ženou dopředu žhavé riffy Slashe z Guns N`Roses a zpěv Williama DuValla z Alice In Chains, což věci dává rock n`rollovější atmosféru.
Nejvíce původnímu duchu MC5 se ne náhodou blíží skladby „Blind Eye“ (tu lze pasovat na největší hit celé desky) a „Can`t Be Found“, ve které si s Kramerem zahostoval původní bubeník kapely Dennis Thompson. Ani ten se vydání nedožil a svého spoluhráče přežil jen o tři měsíce. Ke kořenům vlastní tvorby, ale i rockové hudby, se vrací členitá „Change, No Change“, v níž Kramer a jeho spoluhráči tvoří hypnotickou atmosféru, využívající po troškách i dávné ozvěny hnutí hippies. Z podobných inspiračních zdrojů těží i mírně psychedelická „I Am The Fun (The Phoney)“, která kontrastuje s následující „Twenty-Five Miles“, což je rozverný kousek lehce komerčnějšího střihu, který ukazuje Kramerovu tvorbu z přístupnější stránky.
Pokud by Kramer i Thompson byli ještě mezi živými, dalo by se o comebacku MC5 hovořit přesdvědčivěji. Takhle nejde o návrat, ale o připomenutí toho, že kapela má i lehký přesah do současnosti. Deska klidně mohla vyjít jako Kramerova další sólovka, protože k nim má blíž, než ke staré tvorbě MC5. Ovšem rozhodnutí padlo a je třeba jej respektovat. „Heavy Lifting“ odkazu legendy z Detroitu ostudu nedělá.
|
