Co vylepší náladu v podzimní večer lépe než vydařený metalový koncert? Asi by se něco našlo, ale kdo zavítal první listopadový podvečer do pražského MeetFactory, dostal intenzivní zážitek. Čtyři kapely, čtyři jména, která zapříčinila, že akce byla poměrně dlouho dopředu vyprodaná. MeetFactory je fajn klub, který je charakteristický sloupy uvnitř sálu, kterým je záhodno se vyhnout, a také sedačkami na stropě (i s jedním zapomenutým divákem). Zejména pro mimopražské je klub vcelku z ruky, pokud nemáte auto, takže jsem zaznamenal docela dost lidí, kteří mířili z klubu i půl hodiny před koncem koncertu hlavní kapely, nejspíš kvůli spojení domů.
V sedm hodin začala první show. Na půl hodinky patřilo podium německým Hiraes. Skupině nedávno vyšla druhá deska „Dormant“ a zaznamenala slušný ohlas. Kapela, v jejímž čele je dravá growlerka Britta Görtz (ex-Cripper), hraje melodický death metal, a s trochou nadsázky můžeme říci, že se jedná o drsnější Arch Enemy. Hiraes měli vcelku ztíženou pozici, protože hráli první a na pódiu bylo málo místa. Bubeníka nebylo vůbec vidět, měl místo stranou veškerého dění. Britta ho musela ohlásit, aby bylo jasné, že bicí jsou vážně naživo. Hiraes měli velké nasazení, ale zvuk nebyl zdaleka nejlepší. Působil poměrně zahuhlaně a kytarová sóla nevynikla tak, jak by mohla. Naštěstí byla velmi dobře slyšet Britta, která celý ansámbl táhla. Její growl je barvitý a dovede i hluboký chrčák. Zároveň občas přešla i do čistého zpěvu. Kapela zahrála pět či šest songů a vzbudila zájem diváků. Dostalo se jí slušného ohlasu a za výkon si to zasloužila. Velmi sympatický začátek akce.
Pak přišla severská vichřice. Prostředek podia opanovalo paroží a za ním stál nabušený Tuomas Saukkonen, growlující své texty. Wolfheart měli nejbrutálnější zvuk kytar v průběhu akce. Sytý zvuk parádně masíroval uši. Kapela si libuje v death metalu se silnými melodiemi a atmosférou. Často se měnilo tempo a půl hodinka v jejich režii utíkala velmi rychle. Wolfheart mají venku čerstvou novinku „Draconian Darkness“, a tak se hrálo hlavně z ní. Mezi skladbami nechybělo mohutné povzbuzování publika a silácké pózy. Kytarista Vagelis od dřívějšího působení v Rotting Christ pořádně narostl a vypadal jako někdo, kdo ve volném čase láme stromy vejpůl. Mimo to i obstojně obstarával čisté zpěvy. Podobně burcoval i basák, a rovněž doporovdný vokalista Lauri. Mezi nimi se Saukkonen tyčil jako velký kliďas, který se ale občas pokusil o něco, co mohl být úsměv. Wolfheart předvedli výborný výkon a byl to metal jako řemen.
Pak přišla na řadu legenda, portugalští Moonspell. Dostali na své vystoupení hodinu a využili ji vrchovatě. Kapela jako jediná nemá nové album, a tak bylo otázkou, co bude hrát, navíc u nás hráai již po třiatřicáté! Moonspell nijak nepřekvapili. Jejich setlist byl v podstatě festivalový a přinesl krátkou procházkou po diskografii.
Úvod v podobě „Opium“ a „Awake“ je naprostou klasikou, která funguje. Tvrdší pokračování setu s „Night Eternal“ a „Finisterra“ se dá nazvat sázkou na jistotu, stejně jako hitovky z alba „Extinct“, které představovalo nejnovější položku v playlistu. Zvuk byl vyrovnaný, byl velmi dobře slyšet zpěvák Fernando, který předvedl perfektní výkon, i když se mohlo zdát, že kytara zní poněkud slaběji, její síla se ukázala při sólech. To byla slast poslouchat. To se projevilo například v úžasné „Everything Invaded“. Jeden nečekaný bonbónek Moonspell připravili - song „Abysmo“ z desky „Sin/Pecado“, který kapela nehraje příliš často. Závěr patřil obligátním tutovkám „Alma Mater“ a „Full Moon Madness“. Moonspell nepředvedli nic nového, ale stačil povedený a velmi příjemný výkon. Lidi jim zobali z rukou a atmosféra v MeetFactory byla výtečná.
Headlinerem akce byli švédští matadoři Dark Tranquillity, kteří na turné vyjeli se skvělou novou desku „Endtime Signals.“ Pokud by se dala jejich show shrnout jednou větou, pak to byl melodeath metalový diktát. Dark Tranquillity mohli využít maximální rozměry pódia, kterému dominovaly tři velké LCD panely, na kterých běžela videa a grafika. Nechyběl pořádný světelný park, zakže pódium mělo velmi pěknou atmosféru
Zvuk zpočátku nebyl zrovna idylický, protože první song (z aktuální desky) „The Last Imagination“ se dost pral s ozvučením kytar i zpěvu. Mikael Stanne, jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků, se nejspíš potřeboval dostat na provozní teplotu a první dvě skladby jeho hlas nebyl stoprocentní. Postupně se vylepšoval jak Stanneho výkon, tak i ozvučení. Přesto někdy zpěv zůstával utopený mezi nástroji. To bylo i znát ve chvílích, kdy Mikael začal zpívat čistě. Přesto se nedá říci, že by byl zvuk špatný a jako celek byl koncert i po této stránce velmi solidní (podobně jako třeba u Moonspell jsem měl radost, že byla slyšet dobře i kytarová sóla a klávesy).
Dark Tranquillity mají poměrně novou sestavu a sedlo jim to nadmíru dobře. Všichni muzikanti působí sympaticky a hraní si užívali. Mikael je skvělý frontman, bylo ho plné podium a jeho kukuč (skoro pořád se usmívá), dokázal přenášet dobrou náladu i do publika. Z nové desky se hrálo nejvíc. Absolutní peckou večera byla „Unfogivable“! Tohle je to nejlepší, co může melodický death metal nabídnout. Naživo strašná šleha! Velkou radost udělaly songy z „Fiction“ – „Nothing To No One“, „Empty Me“ a přídavková hitovka „Misery´s Crown“. Lehce zamrzelo, že se nedostalo na více songů z „Character“ a nedošo na nic z „We Are The Void“, o „Haven“ nemluvě. Jenže Dark Tranquillity mají tak bohatou diskografii, že by mohli udělat hodně setlistů. Skladby z novinky naživo nejen obstály, ale vyloženě nadchly. Věřím, že se některé stanou stálicemi.
Setlist: The Last Imagination, Nothing to No One, Wayward Eyes, Unforgivable, Hours Passed in Exile, The Dark Unbroken, Final Resistance, Cathode Ray Sunshine, Atoma, Shivers and Voids, Not Nothing, Empty Me, Our Disconnect, Phantom Days, ThereIn, Přídavky: The Wonders at Your Feet, Lost to Apathy, Misery´s Crown
|
