Letité hořekování nad tím, že Anvil nikdy nedosáhli takového úspěchu jako třeba Metallica nebo Judas Priest, přestože s nimi v osmdesátých letech sdíleli jedno pódium, je notně obehraná písnička, která už ani moc nebaví. Nejde o to, že kapela pochází z Kanady, kde byl úspěch mnohem větším oříškem než v britsko-americké aglomeraci, a nejde ani o to, že by Anvil chybělo pověstné štěstíčko. Jde také o hudbu. Anvil nehráli špatně, heavy metal měli v malíku a frontman Steve „Lips“ Kudlow se „hard n´heavy“ slovy oháněl snad častěji než Joey DeMaio, ale schválně si poslechněte nejoceňovanější nahrávky „Metal On Metal“, „Forged In Fire“ nebo „Strenght Of Steel“. Vážně je možné tato alba, ač kvalitu mají, srovnávat s „Ride The Lightning“ nebo „Defenders Of The Faith“? Odpovězte si sami, a v odpovědi najdete klíč k tomu, proč kapela byla vždy druhá liga.
UOsouboru Robba Reinera, kteří káru Anvil tlačí dál s buldočím drajvem skrze desetiletí a nejrůznější trendy, které se scénou přehnaly. Když v roce 1997 nazvali desku „Absolute No Alternative“, byl to jasně ukázaný prostředníček populárním alternativním formacím, které podle Kudlowa pár let předtím metal skoro zahubily. Anvil metal reprezentovali stále a neuhnuli nikdy ani o píď. A to ani v roce 2007, kdy museli desku „This Is Thirteen“ vydat sami, protože o ně nebyl zájem. Dnes je jejich pozice mnohem lepší, což zapříčinil i šestnáct let starý kultovní film „Anvil! The Story Of Anvil“, který Kudlowa a Reinera představil jako skutečné bojovníky za svou hudbu, čímž začali být nejednomu posluchači, který je do té doby přehlížel, sympatičtí.
Jejich desky (nejen z poslední doby, ale i za celou kariéru) vykazují vzácně vyrovnanou kvalitu. Nejsou žádným Svatým grálem heavy metalu, nejsou mistrovským dílem, které by se dalo nazvat bezprecedentní klasikou, ale jsou jistotou. Je to retro až běda, i letošní „One And Only“ by klidně mohli vydat v roce 1984 a nikdo by se tomu nepodivil, ale vadí to v jejich případě někomu? Pro novinku dokázali napsat ultimátní motörheadovskou vypalovačku „Dead Man Shoes“, která je jejich soudobým manifestem a dokladem toho, že energii ze sebe kapela dokáže ještě vydolovat. Jen Lipsův hlas je trochu hlubší, jeho majitel se nepouští do žádných zbytečných experimentů a přirovnání (aspoň v této skladbě) k Lemmymu Kilmisterovi není od věci.
Proto je trochu zarážející, že úvodní a zároveň titulní „One And Only“ energií zrovna nehýří a může naznačit ledacos o stárnutí heavymetalových mazáků. Kapela hlavu zvedne, a když se jí podaří nahodit vyšší otáčky ve „Fight For Fantasy“, „Blind Rage“ či „Dead Man Shoes“, znovu jí to hraje jako za starých časů, kdy byl heavy metal jejich denním palivem. Občas i ve středních tempech umí být Anvil na novince přesvědčiví, „Gold And Diamonds“, „Run Away“ a valivá „Heartbroken“ jsou důkazem toho, že Kanaďané mají stále co říct. Nejde o mlácení prázdné slámy, ačkoliv z každé noty se ozývají reminiscence na minulost, což Anvil odsouvá do pozice nostalgických kapel, na jejichž koncertech těžko uvidíte někoho mladšího než zasloužilého padesátníka.
Pro ně je tu i tahle deska. Pouze další do řady. Další deska pro ty, kterým se podařilo proniknout do krás formace a chtějí se znovu pustit proti proudu času o dobrých čtyřicet let zpět. Zavřete oči a poslouchejte, místy to skutečně zafunguje.
|
