Když Great White dohráli silvestrovské vystoupení v poslední den roku 2001, u čehož byl znovu Mark Kendall i basista Sean McNabb, neznamenalo to nový začátek. Účast obou muzikantů (chyběl bubeník Audie Desbrow) nebyla výstřelem k novému startu, ale spíše symbolické rozloučení s kapelou, která byla v troskách. Jack Russell nebyl typ člověka, který by jí dokázal udržet a na turné, jehož se místo Kendalla účastnili nástupci Matthew Johnson a později i nebohý Ty Longley, bylo chaotickým podnikem, který poznamenal Russellův návrat k alkoholu a částečně i k drogám. Byl nejvyšší čas to zabalit. Otazník visel i nad nahrávací smlouvou, protože společnost Portrait Records začala vykazovat podivnou nečinnost a její majitel John Kalodner, který přivedl Great White před pár lety zpět na scénu, přestával mít o hudební dění zájem.
Krátce po vystoupení Great White definitivně skončili, po Kendallovi, McNabbovi a Lardiem zbytky kapely opustil i kapitán Russell. „Řekl jsem to nahlas a pro všechny – opouštím Great White a jdu na sólovou dráhu,“ poznamenal Jack, který záhy postavil sólovou kapelu, v níž nechyběl Ty Longley a k překvapení ostatních, se přidal i Mark Kendall. Bylo nadmíru logické vrátit do hry název Great White alespoň za Jackovým jménem, ovšem pouze jako komerční lákadlo, protože jinak to byla výhradně Russellova záležitost. Nebudeme rozebírat protloukání se následujícími několika roky se střídavým úspěchem, ani tragický požár, který nezvratně poznamenal osudy kapely, protože to do příběhu comebacku Great White nepatří. Ten se začal psát v roce 2006, kdy bylo jasné, že pokud nějaká sestava chce mít úspěch, musí být co možná nejpůvodnější a pod starým logem.
Ve hře byl návrat Audieho Desbrowa, který si vyjasnil vztah s návykovými látkami. Na místě byl i nenápadný, ovšem nepostradatelný muž v pozadí Michael Lardie a ústřední dvojice Russell – Kendall, která si svůj vztah (alespoň dočasně) vysvětlila během působení v Jackově sólové kapele. „S Markem jsme vztah opravili během mého sólového turné,“ zmínil Jack, ovšem jedním dechem dodal, že co se týče alkoholu a drog, úplně tak lehké to nebylo. „Pití a kouření cracku byl jediný způsob, jak jsem bolest zad zvládal,“ podotkl. Vidina toho, že by comeback, podpořený dobrou smlouvou s firmou Frontiers Music, mohl vyjít, byla velkým impulsem k tomu, aby se výstřelky odložily stranou a začalo se společně tvořit. Kendall vykazoval mnohem větší míru zápalu a energie než na konci devadesátých let a proto kdysi těžko překonatelný skladatelský vzorec byl znovu na světě.
Jenže doba se změnila a třpyt Sunset Stripu, stejně jako někdejší entuziasmus, doznal újmy. Špetka rozpuštěna v chemických substancích, část otupil čas a část spálily plameny na Rhode Islandu. Na desce „Back To The Rhythm“, která vyšla v červenci 2007, je jasně znát, že kapela se snaží co nejvíce přiblížit nejlepším chvilkám z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, což se jí daří pouze částečně. Muzikanti jsou o řadu let starší, unavenější a zápal pro společnou věc je pryč. Přesto je „Back To The Rhythm“ dobrá deska, která stojí pouhý krok za klasickými díly kapely. Její skutečnou krásu dokážete odhalit až ve chvíli, kdy se zbavíte předsudků a spojení kapely s velkou produkcí a stadionovými hity. Nic z toho tady není.
„Je to velmi vintage záležitost, některé věci zní, jako kdyby byl znovu rok 1984. myslím ale, že tak skvělé desky bychom nedosáhli, kdybychom nebyli několik let od sebe,“ poznamenal k albu bubeník Audie Desbrow. Jeho nadšení mírní méně povedené „Take Me Down“, či zcela zbytečná bonusovka „30 Days In The Hole“ od Humble Pie (nepodařilo se s ní zopakovat dávný úspěch coververze „Once Bitten, Twice Shy“), ale hluchých míst je málo. Funguje úvodní „Back To The Rhythm“, na níž se znovu podílel předák Night Ranger Jack Blades, která společně s jeho „Here Goes My Head Again“, tvoří přesvědčivý, ač nijak zvlášť okázalý začátek. Výrazně větší množství materiálu, než by se dalo čekat, se nese v pomalejším duchu, což odkazuje na druhou Jackovu sólovku „For You“. Není to na škodu, takový typ skladeb, které zastupují „I`m Alive“, „Was It The Night?“, či „How Far is Heaven?“ (abychom jmenovali ty nejlepší) jsou velmi kvalitní kompozice, znovu kladoucí důraz na symbiózu Russellova hlasu a Kendallovy kytary.
Problémem alba je zdánlivá nevýraznost. Pokud byste na něm hledali nějaký hit, srovnatelný s největšími šlágry z minulosti, pátrání bude pravděpodobně neúspěšné. Ale není nutné kvůli tomu odvrhnout celé album. Kvalita je tady stále, ačkoliv jistá nevýraznost projektu lehce škodí. „Už jsem zase pil, ale Mark se tentokrát tvářil, že ho to nezajímá. Nebo si možná uvědomil, že mě nepřesvědčí, abych v dohledné době vystřízlivěl,“ přiznal Jack Russell. Zatím to vypadalo, že svůj návyk dokáže lépe korigovat, než v minulosti. Anebo to bylo jen zdání…?
|
