Král je mrtev, ať žije král, říkali staří Angličané a s trochou nadsázky se jejich dávné rčení dá přenést i na britskou hudební scénu. Není nutné hned mluvit o vracejících se Oasis, v nichž ze staronového svazku bratří Gallagherů spíše čpí síla peněz než touha po vzájemném hraní či tvorbě nové hudby. Anathema byla kapelou mnohem menší, ale pláč fanoušků (ač značně užšího okruhu než v případě Oasis) byl při jejím konci možná větší, než když si Gallagherové vjeli do vlasů. Anathema se za léta svého působení vypracovala ve svébytnou a zajímavou formaci, ujít tak dlouhou cestu od úvodního doom / death metalu na debutu „Serenades“, přes stěžejní nahrávku evropského doom metalu „The Silent Enigma“ až po éterický prog rock desky „Weather Systems“ zasloužilo smeknout klobouk i když jste krásu jejich tvorby objevili pozdě.
Proč se Anathema ve víru covidové pandemie rozpadla, není zcela ozřejměno. Mohl za tím být odchod jednoho z bratří Cavanaghů, basisty Jamieho v roce 2018, z čehož se kapela nevzpamatovala. Mohly za tím být sólové ambice kytaristy Daniela Cavanagha nebo psychické problémy emočně nestálého frontmana Vincenta Cavanagha. Hovořilo se i o finančních problémech, kvůli kterým musela kapela začít prodávat vybavení. Ať už to bylo, jak chtělo, jisté je, že Anathema už čtyři roky patří minulosti a volání fanoušků po jejím návratu neutichá. Dlouhotrvající ticho nyní rozčísnul Daniel Cavanagh, které sólové album „Cellar Door“ zamlžil do ztracena a místo něho nabízí novou kapelu, kterou pojmenoval po jedné z nejlepších desek Anathemy – Weather Systems. Fanoušci kapely zavětřili, neboť Daniel byl stěžejním autorem hudby rozpadlé kapely.
K albu z roku 2012 se hudba Cavanaghovy nové kapely vrací na debutu „Ocean Without A Shore“ nejvíce. Pro kytaristu je toto rozhodnutí výhra, deska „Weather Systems“ byla jedním z nejlepších děl, s jakým Anathema přišla. Mohlo za to libozvučné spojení hlasů Vincenta Cavanagha a zpěvačky Lee Douglas, zde je nahrazuje Danielův projev a ženský zpěv si ve většině případů vzala na svá bedra Soraia Silva. Výsledek je na pár výjimek takřka stejně působivý, reminsicence na minulost Cavanagh uchopil velmi šikovně, takže nepůsobí vůbec rušivě. Odkazy na „Weather Systems“, ale i na předchozí album „We`re Here Because We`re Here", či následující, o trochu méně podařenější „Distant Satellites“ zafungují výtečně.
Nejvíce pozornosti pravděpodobně (alespoň názvem), přitáhne „Untouchable Part 3“, která má navazovat na první dvě části veledíla z „Weather Systems“, ale v tomto případě zůstane posluchač trochu zklamán. Stejně jako mu proti srsti bude závěrečná jódlovačka „The Space Between Us“, která dokáže lehce pokazit výsledný dojem. Zbytek skladeb je zárukou velmi vysoké kvality. Kapela hned na úvod v devítiminutové „Synaesthesia“ roztáhne křídla a pomocí éterických rejů kytar a kláves rozehraje zvukomalebnou hru, z níž se na posluchače valí pestrá paleta nálad. Když v „Do Angels Sing Like Rain?“ přiloží pod kotel, seč Danielův hlas stíhá, připodobní se sonické bouři. Ve „Still Lake“ nezapře ovlivnění osmdesátkovým synth-popem, ale ani to Cavanaghovi nebudete vyčítat, protože do lehce taneční odéru zasadí riff, jenž může připomenout dávnou nahrávku „The Silent Enigma“, kterou Anathema v dalších letech přerostla.
Když Cavanagh rozvine titulní „Ocean Without A Shore“ na monotónně se opakujícím klávesovém motivu, na nějž nabaluje kytary ve stylu bouřících vln i klidné hladiny oceánu, jedinečný pocit, jaký vyvolávala Anathema v roce 2012, je zcela bezpečně zpět. I proto má tento návrat smysl a je zárukou toho, že velmi specifická hudba, jakou britská formace produkovala, má legitimní pokračování.
|
