S Primal Scream to fanoušci nikdy neměli jednoduché. Kapela se skrze původní folk rock během pár let vypracovala ve stěžejní kapelu britské kytarové scény, ale jen co s eponymním druhým albem dosáhla uznání v rockových kruzích, přišla s tanečně orientovaným počinem „Screamadelica“, které jí vystřelilo ke hvězdám v rámci zvýšeného zájmu o elektronickou hudbu. Velký úspěch kapelu čekal i s dalším dílem, hard rockovým počinem „Give Out But Don`t Give Up“, po kterém se díky singlům „Rocks“ a „Jailbird“ o nich začalo mluvit jako o nových The Rolling Stones i díky hudebnímu chameleonství, které Micku Jaggerovi nikdy nebylo cizí. U Primal Scream se jednalo přímo o veletoče, protože to, co následovalo v dalších letech, rozdýchali snad jen nekritičtí fanoušci Bobbyho Gillespieho. Další album „Vanishing Point“ ve velkém koketovalo s elektronikou a „XTRMNTR“ bylo dílo čistě v duchu electro industrialu a dance music. Když o pár let mladší „Riot City Blues“ byla plná blues a garážového rocku, zmátlo to i ty nejvěrnější.
Proto se už léta od Primal Scream dá čekat cokoliv - minulá nahrávka „Chaosmosis“ se nesla na vlnách vcelku nudného synth popu. Poté následovalo ticho, které se protáhlo na osm let a které Bobby Gillespie vyplnil vydáním svých pamětí. Dnes přiznává, že kdyby do něho producent David Holmes trochu nehučel, snad by ani nová deska Primal Scream nevznikla. Bobbymu je už přes šedesát a dávno není tím, kdo chtěl v roce 1991, na oslavu koncertu v Manchesteru, každému z publika rozdávat tabletu extáze. Je daleko přemýšlivějším muzikantem, v posledních letech ho poznamenala smrt otce, jemuž je nová deska věnována a dohlíží na ni na staré fotografii ze šedesátých let. Duch té doby se novým albem táhne jako had. Primal Scream se vrací ještě daleko před vlastní vznik, i když moderní zvuková či producentská stránka není zanedbatelná.
Gillespie věnuje otci úvodní „Ready To Go Home“, úvodní gospelový sbor však nezní jako žalm, ale jako oslava jeho života. Skladba pak také netruchlí, ale zcela netradičně poskakuje v rozverném funky duchu, což předznamená náladu alba. Primal Scream se vrátili na rockovější notu, a i když druhou „Give Out But Don`t Give Up“ nevytvořili, je letošní tvorba lepší, než tomu bylo v posledních letech. Berličky v podobě hudby šedesátých a sedmdesátých let jsou velmi silné, ale Primal Scream s nimi zacházejí velmi citlivě zejména díky Bobbyho obřímu talentu. Díky němu zní „Love Insurrection“ skoro jako kdyby vypadla z dobového soundtracku filmů s Jamesem Bondem a „Innocent Money“ využívá nejprovařenější melodíe té doby, ovšem Primal Scream je zasazují do jakéhosi tanečně rockového základu s punkově přidrzlým Gillespieho zpěvem.
Jak deska postupuje, nabízí pestrou paletu nálad, hlavním jmenovatelem je však funky základ. Na něj Primal Scream roubují další jim blízké styly, v „Love Ain`t Enough“ či „False Flag“ je dominantní rockový prvek a v první jmenované zaujme hlavně skvělý kytarový riff. „Circus Of Life“ a „The Centre Cannot Hold“ sází na tanečnější vyznění, které už tak přesvědčivé není. Výrazně zafungují skladby, které mají blízko k mainstreamu sedmdesátých let a ačkoliv třeba „Innocent Money“ je zbytečně uhlazená, funguje společně s „Heal Yourself“ či „Melancholy Man“ naprosto skvěle. Když Primal Scream nasadí jakési zaprášené blues „Settlers Blues“, v němž se trochu noří do světa Pink Floyd, trochu se schovávají za tváří The Animals, je to logické vyústění celého alba.
Z položky stylů, které Primal Scream posluchačům kdy naservírovali, je třeba odškrtnout funky a retro sedmdesátých let. Ačkoliv kapela ve všech polohách nezněla výdy přesvědčivě, současná tvář jí sluší. Předpokládat, že by se další deska (pokud nějaká ještě bude) nesla opět ve stejném duchu, je však čiré bláznovství.
|
