Mohlo se zdát, že kapela chytla druhý dech, když vyšla comebacková deska „Back To The Rhythm“ a rozhovory hýřily nadšením nad znovunalezenou společnou chemií a dávným přátelstvím. Jenže co se skrývalo pod povrchem, nebylo tak růžové a okolnosti comebacku Great White byly mnohem smutnější, než se mohlo na první pohled zdát. Jako už několikrát v minulosti byl znovu na vině alkohol a drogy. S tím měl zpěvák Jack Russell problémy od pradávna a jestliže střídal období, kdy pil jako duha a kdy byl střízlivý, na konci první dekády nového tisíciletí se z něho začal stávat beznadějný opilec. Chátral lidsky i vzhledově, trpěli všichni kolem něho, koncerty k „Back To The Rhythm“ dokončila kapela silou vůle. Krátkodobý úlet s návykovými látkami našel trochu pochopení u druhého lídra kapely, kytaristy Marka Kendalla, ale jakmile bylo jasné, že Jack začíná mít znovu s alkoholem i drogami velký problém, všechno se začalo hroutit.
V takové atmosféře Great White začali připravovat druhé postcomebackové album „Rising“. Ačkoliv kapela zkorigovala vztah s někdejším manažerem a producentem Alanem Nivenem, do producentského křesla stejně jako u „Back To The Rhythm“ posadila Michaela Lardieho a na rozdíl od předchozích alb se spolehla na své (značně ochablé) síly. Pod „Rising“ je v drtivé většině případů podepsána trojice Kendall, Lardie a Russell, v jednom případě (ve skladbě “Down On The Level“) přispěl lehkým vkladem i bubeník Audie Desbrow. Vzhledem k tomu, v jak takřka beznadějném stavu se kapela nacházela, je „Rising“ dobrá deska. Je z éry s Jackem Russellem společně s eponymním debutem asi nejslabší, ale stále se na ní nachází dost dobrých skladeb, na druhou stranu ale i několik nevýrazných či nepovedených, což „Rising“ řadí na zadní místa kapelní diskografie.
Na albu kapela nabízí trochu okázalejší a energičtější sound než na „Back To The Rhythm“, což lze kvitovat, a díky tomu lze prominout i lehce nevýrazný úvod. Úvodní „Situation“ se zdá být v pořádku, ale škodí jí absence výrazného refrénu, což je případ i „All Or Nothin`“, jako kdyby se kapela nedokázala nadechnout k pořádnému úderu, jelikož po slušné sloce spadne řetěz a refrén nezafunguje, jak by měl. Zcela přesvědčit nedokáže ani skladba „I Don`t Mind“, v níž přece jen Jack předvádí jeden z lepších pěveckých výkonů, ačkoliv znovu chybějící výrazné melodie mu nedávají prostor pro větší rozlet. Velkých chvil se posluchač dočká až v „Shine“, která dává vzpomenout na slavné chvíle Great White, neboť i proslavený Jackův hlas se v hrdle jeho majitele začíná probouzet.
Se „Shine“ začíná nejlepší část alba, která pokukuje po dávných vrcholech. Je tu „Loveless“ s výtečným Kendallovým sólem a přesvědčivým Russellem, okouzlující je i „Is It Enough“, které neškodí názvuky country a písničkovosti, čímž odkazuje spíše na sólovou Jackovu tvorbu, ale marná není ani v podání Great White. V podobném duchu se pokračuje v baladické „Last Chance“, aby tyto tendence kompenzovala rockovější a ostřejší „Danger Zone“, v níž poněkud podivnou sloku musí zachraňovat až refrén a nejpozději s ní končí skvělá jízda srdcem alba, Desbrowova „Down On The Level“ představuje obrovský kvalitativní sešup, který potvrdí i obě závěrečné, velmi nevýrazné věc. Ty jsou rozpačitou tečkou za albem i za jednou velkou érou.
Když došlo na koncerty, které měly vydání „Rising“ podpořit, byl Jack ve zbědovaném stavu. „Přebírám plnou odpovědnost za své chování. Moji kolegové z kapely nebyli jediní, kdo trpěl. Zklamal jsem také promotéry, agenty i fanoušky… Mark a kluci mě obviňovali z toho, že se to s Great White všechno posralo a jejich řešením bylo vystřihnout mě z celé věci. Ale opilý Jak nebyl jejich jediný problém,“ popsal neradostnou epizodu v historii Great White Jack Russell. Kapela si s jeho dočasným odchodem moc nepomohla. Do čela dosadila Janiho Lanea z Warrant, který se stejně jako Jack topil v alkoholu a řadu koncertů ani nedokončil jen proto, aby utekl k baru a mohl se napít. Když se za mikrofonem vystřídal Paul Shortino a na postu frontmana se objevil Terry Ilous z XYZ, začínalo všechno mít groteskní nádech. A stále se čekalo na Jacka…
Ten musel řešit nejen alkoholismus, ale i řadu zdravotních problémů z něho vyplývajících. „Mark i ostatní přestali odpovídat na mé telefonáty. Okusili cestu beze mě a poté, co ji s úspěchem udrželi, chtěli v tomto stylu pokračovat. Byl jsem dost naštvaný, ale rozhodl jsem se vytvořit si vlastní verzi kapely,“ zmínil Russell. Kendall souhlasil s tím, aby si Jack ke jméno přilepil i logo Great White, ale kapela pokračovala s Ilousem za mikrofonem, s nímž vytvořila dvě slušné desky. Dnes už Ilous za mikrofonem nestojí a vzhledem k nezvratným okolnostem není možný comeback s Jackem. Great White, dnes vedeni sebejistým Kendallem, jsou spíše nostalgickou kapelou, přehrávající na koncertech největší hity. Nikde není psáno, že nový mladý frontman Brett Carlisle kapelu ještě jednou nedokáže vybičovat k pořádnému albu. Potenciál, ač zmenšený Russellovou smrtí, stále zcela nezmizel.
|
