V podání Risk byl konec osmdesátých let (reprezentovaný třetím albem „Dirty Surfaces“) určitým vyvrcholením dění z předchozích dvou alb a náznakem, že by se v životě kapely něco mohlo změnit. Naposledy se na obálce objevila parta roztomilých zvířátek „Hell`s Animals“, která tentokrát dorazila na pláž, aby si mohla dělat šoufky ze žraloka a tím pomohla krotit úvodní paniku („Beach Panic“), znamenal v řadách Risk labutí píseň nejen pro čtyřnohou havěť, ale i pro kytaristu Thilo Hermanna, jenž už svoji další desku nahrával o čtyři roky později v Running Wild, a přinesl i určitou změnu ve výrazu kapely.
Bylo to docela překvapivé, ale (byť divokost a nespoutanost se zdaleka neztratila) Risk slušelo volnější tempo, hra na silnější atmosféru a harmoničtější kytarová souhra obou sekerníků, což přineslo natahování (nebylo zbytečné) kompozic. Risk se na „Dirty Surfaces“ ve třech skladbách dostali přes šestiminutovou hranici. Úvodní chaotická a syrová mlátička „Pyromanic Man“ s ukřičeným Mikusem, jehož hlas nabral silnější dřevorubecky uštěkaný projev, což navzdory zjemňujícím prvkům pomohlo k udržení neurvalé formy kapely, ještě nenaznačuje, že by mohlo dojít k nějakým změnám a spolehlivě navazuje na nit z předchozích desek. Následná sypanice „Legend Of The Kings“ jede stále v drsných intencích (škoda, že dětské hlasy využila kapela jen na krátký štěk, mohl to být hodně zajímavý kontrast) a klade velký důraz na kytarové sólo. Protiválečná „Warchild“ zásadně mění charakter alba – byť z Risk vytrvale létají útočné šlehy, tlak, depresivní atmosféra a uřvaný strachopudný refrén skladby je asi nejdůraznější pecka na solar z celého alba.
Hutná „Paralysed“ patří v repertoáru kapely k poměrně neohebným a valivým skladbám bez většího dosahu, o „Like-A Roller Coaster“ by se dalo říct něco podobného, nicméně v závěru využitá špetička saxofonu a piána naznačují, že Risk mají chuť využívat neobvykle hravé prvky. I druhý vrchol alba „Blood Is Red“ se odehrává v tahavém tempu, Risk s filipikou proti rasismu míří někam do těžkotonážního heavy metalu (tvrdit, že pokukují snad až někam Black Sabbath je možná trochu zavádějící, ale v kontextu dosavadní tvorby ne úplně nepřesné). Svérázně využitá španělka a vyprávěcí vokál v baladicky pojaté „Letter From Beyond“ je dalším neobvyklým prvkem, v nejdelší „Bury My Heart“ se Risk pustí do technického power - thrashe s jedovatým sólem. Titulní „Dirty Surfaces“ byla paradoxně zařazena jako CD bonus, přitom se jedná o jednu z nejzapamatovatelnějších a signifikantních věcí Risk.
Nepovedl se zvuk (což nikdy nebyla hlavní přednost kapely), za který byl odpovědný Heimi Mikus a deska zní poněkud dutě. Nebýt toho, považoval bych „Dirty Surfaces“ za dosavadní vrchol Risk, navzdory tomu (anebo spíš hlavně proto), že se kapela pouští do ne zcela obvyklých kroků, které však stoprocentně fungují.
|
