„Byli jsme úplně na dně. A když bylo úplně nejhůř, rozhodl se Dave, že kapelu opustí,“ uvedl frontman Noddy Holder na adresu kytaristy Davea Hilla. Slade se nedařilo nic z toho, na co sáhli. Singly zmizely z hitparád, poslední dvě alba „Whatever Happened To Slade“ a „Return To Base“ nikdo nekupoval a jestliže punk před třemi lety znamenal pro kapelu pohromu, nyní to vypadalo, že jí nastupující heavy metal zasadí ránu z milosti. Jim Lea a Noddy Holder cvičně skládali nové skladby, ale vůbec nebylo jasné, zda se objeví na nějakém albu. Slade měli stále před očima, jak dopadli parťáci z The Sweet, kteří se po odchodu zpěváka Briana Connollyho propadli do absolutního bahna. Tam měli namířeno i Slade,
Jenže zasáhl osud. Kapele přišla pozvánka, aby na festivalu v Readingu nahradila Ozzyho Osbournea. „Snažili jsme se na Reading dostat už několik let, ale nikdy jsme pořadatelům nepřišli dost cool. Když se nám to podařilo, Dave byl rozhodnutý skončit,“ zmínil Holder. Manažer Chas Chandler ale zasáhl a Hilla přesvědčil, že vystoupení v Readingu by mohla být dobrá rozlučka za kariérou kapely. Chandler už byl také na odchodu, klín mezi jejich přátelství vrazilo handrkování o peníze mezi ním na jedné straně a Leou a Holderem na straně druhé. Hill souhlasil, ačkoliv nálada v kapele byla na bodu mrazu. Nepodpořil jí ani vzkaz od pořadatelů, že rozjíždějící se Def Leppard odmítli hrát v programu před Slade. „Nechtěli předskakovat kapele, která byla podle nich dávno za zenitem. My jsme souhlasili s tím, že si to vyměníme. Bylo nám to úplně jedno,“ zmínil Holder.
Původní skepse se rychle rozplynula a vystoupení na Readingu se stalo zlomovým okamžikem v historii Slade, takový úspěch kapela nečekala ani v nejdivočejších snech. „Publikum nám zobalo z ruky. Často to byla děcka, co si nás z dřívějška málem ani nemohla pamatovat. Když šli na plac Def Leppard, měli co dělat, aby je publikum nevypískalo,“ poznamenal Noddy Holder k festivalu, který kapelu polil živou vodou. I Dave Hill si odchod rozmyslel a kapela začala uvažovat o nové desce. Železo bylo třeba kout, dokud bylo žhavé, obzvlášť, když vydavatelská společnost Cheapskate, kterou založil Jim Lea, podepsala smlouvu o distribuci s americkým labelem RCA Records, patřícím pod Sony Music. Kapela však narazila na problém, nebot zjistila, že na novou desku nemá co dát. Kromě několika částečných nápadů měla pouze jednu novou věc „When I`m Dancin` I Ain`t Fightin`“, kterou si vyzkoušela v Readingu, kde posluchači ocenili skoro až glam metalový feeling. V úvahu připadala ještě „Dizzy Mamma“, ale to bylo všechno.
Padlo proto rozhodnutí, že většina nové desky se složí ze skladeb, které obsahovala předchozí „Return To Base“. Jednak z důvodu nedostatku materiálu a potřeby rychlého natáčení, ale také proto, že kapele bylo líto, že skladby, které její členové považovali za dobré, zapadly a nikdo je neznal. Když Lea s Holderem dodali údernou „We`ll Bring The House Down“ a skotačivou „Night Starvation“, bylo takřka vyhráno. Do producentského křesla se ještě jednou (pouze částečně a naposledy) posadil Chas Chandler, čímž byla iluze návratu do starých časů dokonána. Vstoupit do jedné řeky dvakrát nešlo a proto si Slade museli vystačit s tím, že se z pozice hitparádových gerojů dostali kamsi mezi rockové legendy, které nehrají přímo pro teenagery, ale stále ještě mají dost síly na to, aby dokázaly velké věci. A ty se od Slade po koncertě v Readingu čekávaly.
Na albu, které dostalo název podle nové skladby „We`ll Bring The House Down“ rozkvetly i skladby z „Return To Base“, protože deska měla díky novým věcem a lepší produkci mnohem větší tah na bránu. Zejména její první polovina se dokáže přiblížit tomu nejlepšímu, co kapela do té doby vydala, protože věci z „Return To Base“ jsou skvěle začleněny mezi našlápnuté novinky. Je škoda druhé poloviny desky, která takřka výhradně čerpá z minulého alba a pro skalní fanoušky nepřináší nic nového. Skladby dokáží fungovat, ale z dnešního pohledu, kdy jsou všechny desky běžně dostupné, je druhá polovina desky bezcenná a v historickém kontextu na ni lze nahlížet pouze jako na nahrávku sloužící k promo účelům. Jenže soudy po více než čtyřiceti letech nebývají vždy úplně spravedlivé.
Důležité bylo, že „We`ll Bring The House Down“ dostala Slade znovu do povědomí veřejnosti. Přes distribuci RCA se podařil i návrat do britské hitparády, což vyústilo v poslední výraznou Chandlerovu službu kapele, neboť vyjednal s americkou společností přímý kontrakt. Slade byli definitivně zpět, což zpečetilo jejich fenomenální vystoupení na festivalu Monsters Of Rock. I přesto, že kapela vystupovala v polovině programu (po More a Blackfoot, před Blue Öyster Cult, Whitesnake a AC/DC) se toto vystoupení stalo (společně s Readingem) nejvýznamnějším koncertním podnikem v historii Slade.
|
