Po zásadních počinech „Thrash The Trash“, „Schizofrenie“ a „Apage Satanas“ došlo při průletu diskografií Arakainu i na nové vydání alba „S.O.S“ z roku 1996. To nemá takový status jako zmíněné tři desky, ale rozhodně patří do zlaté pokladnice Arakainu. Když deska původně vyšla, měl Arakain pevně ukotvené místo na české hudební scéně, a co se týče tvrdé hudby, stále byl jejím tahounem i přes řadu trendů, ať šlo o grunge, alternativní rock či death metal, které se v polovině devadesátých let valily scénou. Čas všechny tyto věci otupil, ale hudba, kterou „S.O.S.“ obsahuje, je stále živá. Více o tom už kytarista a jeden ze dvou současných členů Arakainu, kteří původní vydání pamatují.
Album „S.O.S.“ pochází z roku 1996. Vzpomeneš si, jaká byla situace na české scéně? Vládl tu grunge nebo metal nikam nezmizel?
Na to neumím odpovědět. Za prvé si to nedokážu vybavit a za druhé jsme kolem sebe nikdy moc nehleděli a starali se takříkajíc sami o sebe. Hráli jsme osobitě a s trochou sebevědomí lze říct, že jsme určovali směr v našem žánru na pražské, potažmo české scéně.
„S.O.S“ jste tvořili poté, co „Legendy“ získaly pro vás první zlatou desku. Změnil se váš přístup ke skládání? Oproti minulým deskám z „S.O.S.“ cítím větší vlivy hard rocku.
Bylo poněkud zvláštní, že první ocenění jsme získali za písničky někoho jiného. Ale s hity, které byly na desce zastoupeny, se zkrátka soupeřit nedalo. Hodně tomu pomohlo i přetextování do češtiny, protože pivní Čech prostě českou kapelu anglicky nechce, přestože to u jiných celý život tak poslouchá (smích). Myslím, že album "Legendy" nás neovlivnilo nijak víc, než kapely samotné, protože jsme vybrali takové, které jsme měli rádi a jistě nás při hudebním růstu více či méně ovlivňovaly. V roce 1996 jsme byli vyprofilovanou kapelou a to i autorsky. Příklon k hard rocku bych spíš popsal jen jako naše zklidnění a konec “spěchání” (smích). Nedokážu říct, proč tomu tak bylo, rozhodně to nebylo nijak programově nastavené.
Jako první singl z alba vyšel „Páteční flám“, která není nejsilnější věcí alba. Bylo to vaše rozhodnutí nebo to tak chtěl Popron?
Je to skladba, která je přímočará a jednoduchá, určitě typická koncertní věc, na singl se hodila a vydavatelství i režisérka Miriam Landa si ji vybrali jako promo pro klip. My jsme ji taky živě hráli a tak nám ten výběr vyhovoval. Docela jsme se při natáčení s transvestity vyblbli.
Aleš Brichta léta tvrdí, že „S.O.S.“ nemá rád. Podílel se na přípravě materiálu nebo se soustředil hlavně na sólovou kariéru?
Aleš Brichta se na přípravě hudebního materiálu nepodílel nikdy, pomineme-li textování a kromě prvních dvou desek to dělal vždy až ve studiu. Na co se soustředil těžko dnes říct. Každopádně jeho přístup se po raketovém úspěchu sólové kariéry změnil, to je pravda. Už tolik nešel za cílem a trochu o kapele začal pochybovat, což nám dával dost najevo.
Předchozí desku „Salto Mortale“ s vámi točil Miloš Dodo Doležal, „S.O.S.“ Petr Slezák. V čem byl největší rozdíl mezi nimi?
Miloš Doležal je zkušený muzikant, zvukař a producent, který si postupem času postavil vlastní studio Hacienda. Do té doby pracoval především ve studiu Citron v Ostravě, kde byl kmenovým zvukařem Petr Slezák, který s námi dělal už na albu „Legendy“. Proto padla volba na toto studio a s ním i na Petra Slezáka, který byl vyučený od Miloše Doležala, takže zvuk alba zní v jeho duchu. Rozdíl byl snad jen v tom, že Dodo je kytarista a tak usměrňoval aranžování kytar. Petr Slezák byl amatérský baskytarista. (smích)
Zkoušeli jste na „S.O.S“ nějaké modernější postupy než na „Salto Mortale“ nebo „Black Jack“? V té době vydávali nejlepší desky Pantera, Korn nebo Fear Factory, co jsi později jmenoval jako své největší inspirace?
Myslím, že jsme ještě nebyli políbeni touto vlnou agresivního metalu, to mělo přijít následně. Jak žánrově, tak i technicky, formou digitálního nahrávání. „S.O.S“ vznikalo ještě v tradičním duchu našeho zpomalení do mainstreamu, které jsme naznačili na „Saltu“.
Nejvýraznější skladbou desky je „Adrian“, která vzpomíná nostalgicky na staré, zašlé časy. Cítili jste se jako matadoři scény, jako někdo, kdo částečně žije z nostalgie?
Ne, to určitě ne! Bylo nám kolem pětatřiceti a to se ještě přemýšlí jen dopředu, neohlíží se. „Adrian“ je určitě hezký, i když trochu smutný text, ale je to prostě jeden z mnoha dobrých Alešových textů, který měl příběh z našeho žánru, ale nebyl o nás. To asi teprve přijde. (smích)
Skladba „Loutky“ má jasně politický podtext, ač není konkrétní jako „Apage Satanas“. Neměli jste někdy problém s ventilováním Brichtových politických názorů ve skladbách?
My jsme v kapele byli v podstatě stejného vzdělání i vyznání, nebyli jsme každý jiný. O životě kolem nás jsme věděli, vnímali ho stejně a tak Alešovo filozofování i politizování mluvilo i za nás. To jsou věci, které platí i dnes, platily dříve a budou platit donekonečna. Protože vždycky tu bude někdo, kdo ti chce určovat směr a způsob přemýšlení, přestože s ním nesouzníš. A tak na to chceš upozornit, aby ta míra nepřekračovala únosnou hranici.
Lze chápat „S.O.S.“ jako přelomovou desku nebo to byla pouze další řadovka?
Já mám „S.O.S.“ rád, je to svědectví doby. Doby, kdy byla kapela pod tlakem úspěchu sólového Brichty a přesto se nenechala znejistět nebo rozhodit. Proto jsou také poprvé autorství a produkce připsány triu kytaristů, tedy Kub / Mach / Urban, abychom dali jasně najevo, že jádro Arakainu drží pořád pohromadě. Skutečnost, že se na prvních Brichtových deskách podílel i kytarista Mirek Mach, dávala tušit, že se něco děje, což nebyla pravda. Jsou tam hity, které nezestárly a dodnes je hrajeme na koncertech a lidi je zpívají. To svědčí, že deska není slabá, jak by se někomu mohlo zdát a že má hodně fanoušků.
Rok po vydání „S.O.S.“ jste slavili patnáct let od založení, tudíž jste se probírali starým materiálem. Jak tento symbolický návrat ke kořenům ovlivnil vaši tvorbu?
Šlo o běžnou kompilaci, výběr toho, co už bylo, takže to žádný vliv nemělo. Jen některé staré kousky jsme museli přehrát znovu, aby zvuk odpovídal standardům doby, takže z nich někdy vyrostly zajímavé pecky. Ale pořád je to jen best of výběr…
Terčem kritiky se stal obal desky „S.O.S.“ Jak se něj díváš dneska a co má symbolizovat?
Od počátku jsem se staral o grafické věci, plakáty, a pak obaly desek. Jsem vystudovaný projektant a baví mě grafika a kreslení, ale jakožto starou školu mě nikdo neučil s grafikou počítačovou. „S.O.S.“ byl druhý obal, který vznikal k počítačovém studiu a s velmi malými zkušenostmi a s možnostmi, jaké grafika umožňovala, jsme došli k tomuto prajednoduchému obalu. Klaun je postava z klipu „Páteční flám“, kde se zpívá o klaunu Ferdinandovi a hrál ho skutečný profesionální klaun. Už nevím, proč mi přišlo použití fotky jako vhodné, natož ideální. Je to určitě nejslabší obal desek Arakainu a dodnes nechápu, že jsem ho takhle nechal projít. (smích)
V době, kdy jste album vydávali, jste měli ustálenou sestavu. Byly náznaky, že by někdo, ať už Brichta, nebo někdo jiný, vykazoval zaječí úmysly?
Skutečně tato sestava byla silná i stálá a vydržela celou dekádu, do odchodu Brichty. V době vydání „S.O.S.“ jsme věřili v sílu a přitažlivost Arakainu, cítili jsme sounáležitost, ale samozřejmě, že sólová aktivita zpěváka leccos naznačit mohla, i když ten to odmítal. Kapela jela na úspěšné vlně a tak jsme si nějaký rozkol nepřipouštěli.
Jaký „S.O.S“ měla úspěch? Dal se srovnat s předchozími deskami nebo je předčil?
V tomto ohledu bych „S.O.S.“ zařadil mezi řadové desky. Nepropadla, ale ani nevyčuhuje, i když ji mnoho lidí vzpomíná a má rádo.
O skladbě „Třináctá komnata“ se tvrdilo, že má spojitost se „Vzdálenou“ od Kreysonu. Jde o tutéž skladbu jako na „S.O.S.“ nebo je to pouze léty zažitý drb?
Vůbec netuším, v čem by měla být podobná, natož, že by se jí jakkoliv inspirovala. Autor Zdeněk Kub vždycky psal skladby tohoto stylu, ještě dávno předtím, než vzniknul Kreyson. Tenhle drb jsem nikdy neslyšel. (smích)
V reedicích vyšlo „Thrash The Thrash“, „Schizofrenie“, „Apage Satanas“ a nyní „S.O.S.“. Dojde i na „Black Jack“, „Salto Mortale“ nebo „Patnácky“, po kterých fanoušci dávno volají?
Po letech zkoušení a přelétání z firmy do firmy, kdy jsme v poslední dekádě zůstali u vydávání v režii našeho bývalého managementu, jsme se na stará kolena vrátili do lůna našeho prvního labelu, nejsilnějšího českého tradičního vydavatelství, jakým Supraphon určitě je. Vydali jsme u nich první dvě desky, proto je v rámci obchodního záměru vydali v reedici, protože cítili, že s návratem vinylových desek bude o desky Arakainu zájem. A to se i potvrdilo. Jelikož je Supraphon nástupnickou firmou zaniknuvšího Popronu Music, vlastní práva na prvních deset desek Arakainu. Proto očekávám, že postupně budou následovat i další tituly, které mají v katalogu. Stále pracujeme na získání vydavatelských práv desek z druhé poloviny naší historie, éry Toužimského, ty jsou zatím neodstupné. Ale pracujeme na tom a vypadá to, že by se nám mělo konečně podařit všechna práva získat a postupně tak vydat jak reedice, tak i nabídnout do streamů a downloadů i desky z posledních dvaceti let. Bohužel, jako mnoho lidí jsme dřív četli smlouvy nepozorně. Nenapadlo nás, že budeme chtít s právy ještě nakládat.
V poslední době jste začali hodně jezdit s Alkeholem. Ať v rámci Monster Meetingů nebo nyní v rámci výročního turné. Sedíte si s touto kapelou lidsky i hudebně?
Se skupinou Alkehol se samozřejmě známe velmi dobře, obě kapely byly součástí pražské scény a společně mnohokrát vystupovaly na různých akcích. Kluky z kapely známe dlouhodobě osobně a jsme přáteli, se kterými si máme co říct a užíváme si společného koncertování a cestování. Žánrově je Alkehol samozřejmě někde jinde, přestože kytary mají Ota s Kunou řádně nabroušené, a my respektujeme jejich odlehčený pohled na témata i muziku a myslím si, že právě proto se k sobě i koncertně dobře hodíme, protože se vhodně doplňujeme. Lidi dostanou dva odlišné koncerty v jednom. Oni přinesou úsměv a pobavení, my pak možná víc instrumentality a zamyšlení. Lidi se baví a dosavadní koncerty fungovaly dobře, není jediný důvod to neopakovat. Těšíme se na jaro, kdy to zase společně rozjedeme, tentokrát pod “trojkovou” vlajkou! My 43 a Alkeholici 33 let!
|
