Když se Slade v srpnu představili na festivalu Monsters Of Rock v Castle Donnington, byl to definitivní krok k návratu na scénu, o němž se hovořilo už od koncertu v Readingu rok předtím. Deska „We`ll Bring The House Down“ sice ještě přesvědčit nedokázala, ovšem stejnojmenný singl naznačil, že se ledy začínají lámat. „Všechno šlo dobře a od Donningtonu nás považovali za heavy metalovou kapelu,“ řekl při vzpomínkách na začátek osmdesátých let bubeník Don Powell. Nebyla to tak docela pravda, protože Slade se přes noc nestali kapelou ražení Judas Priest či Iron Maiden, ale jejich příslušnost k Nové vlně britského heavy metalu byla silnější, než kdysi koketérie s punkem. Nutno podotknout, že na rozdíl od punku, v jehož vodách se kapela nikdy necítila příliš dobře, jí zaškatulkování do heavy metalového ranku příliš nevadilo. Když v září 1981 vyšel singl „Lock Up Your Daughters“, s nímž se Slade objevili v pořadu Top Of The Pops, bylo o senzaci postaráno.
Nové době se kapela snažila přizpůsobit také image, v čemž vynikal stylový chameleon Dave Hill, který se navlékl do podobné uniformy, jakou nosil K.K. Downing nebo Glenn Tipton, ale nezaostávala za ním ani zbylá trojice, ačkoliv u Noddyho Holdera se jednalo o trochu nucenou změnu. Mnohem důležitější byla skutečnost, že vydavatelská společnost Cheapskate končila a Slade podepsali smlouvu s vydavatelstvím RCA, což byl další krok k postupnému návratu na výsluní. Kapela byla plná elánu a chuť do natáčení celého alba byla mnohem větší než v posledních letech. Členové v rozhovorech upozorňovali na to, že Slade hýří energií jako v dobách „Slayed?“ či „Old, New, Borrowed And Blue“. Nebylo to úplně trefné, vztahy byly pošramocené dohady o autorská práva, která měl na sebe psaná výhradně Noddy Holder a basista Jim Lea.
V rámci všeobecného nadšení vybídli Davea Hilla a Dona Powella, aby přispěli svou troškou ke společnému výsledku. Toho se chopil pouze Hill, který natočil výtečnou, necelé dvě minuty trvající instrumentálku „M`Hat M`Coat“, která ukázala, jaký potenciál se v jeho tvorbě skrývá. Bluesová záležitost jej představila v podobném světle, v jakém se prezentoval Gary Moore. Hillova práce je nečekanou, ale o to skvělejší odbočkou, která ukázala variabilitu Slade, snažících se definitivně setřást image hitových zázraků začátku sedmdesátých let, navlečených do nemožných hadrů. Deska „Till Deaf Do Us Part“ se snaží o něco podobného, výsledek je až nad očekávání dobrý a na desku se může nahlížet jako na návrat k někdejším standardům, které Slade opustili po albu „Nobody`s Fool“.
I když album bylo prezentováno jako heavy metalové, v zásadě jde o klasické Slade s typickým rukopisem. Co je moderní a co by se dalo nazvat jako poplatné době vzniku, je velice přitvrzený sound a produkce. Zcela eliminován byl vliv Chase Chandlera (ačkoliv byl stále alespoň papírovým manažerem) a jasná vize kapely, která se viděla vedle nastupujících hegemonů metalové doby, velela dělat mnohem modernějším a progresivnějším stylem. Výsledkem je tvrdé, energicky nabité rock n`rollové album, které má blíže k AC/DC nebo k rodícímu se losangeleskému glam metalu než k ostrovnímu heavy metalu. To ukáže úvodní „Rock N`Roll Preacher (Hallelujah I`m On Fire)“, v níž kapela zní tvrdě jako dosud nikdy a energie z ní stříká na všechny strany. Když famózní nástup podpoří skvělou singlovkou „Lock Up Your Daughters“, je o návratu do formy rozhodnuto.
Slade jsou jako utržení ze řetězu, titulní „Till Deaf Do Us Part“, „Ruby Red“, „She Brings Out The Devil In Me“ a zejména výborná „A Night To Remember“ znovu ve stylu nejlepších chvil AC/DC (tedy vlastně sebe samých, protože Australané uváděli Slade jako jeden z inspiračních zdrojů) sviští až v neuvěřitelném tempu. Nečekaně na sebe strhává velkou pozornost Dave Hill přímočarým sólováním. Dokáže konkurovat exhibujícímu Holderovi i v „Knuckle Sandwich Nancy“, což je typicky ulítlá holderovka, v nichž si frontman liboval v sedmdesátých letech. Do téže doby odkazují také „It`s Your Body Not Your Mind“ a „Let The Rock Roll Out Of Control“, v níž kytarové postupy mohou lehce evokovat Status Quo. Je tu však Holderův typicky řezavý vokál, který neomylně potvrzuje, s kým má posluchač čest.
Přestože „Till Deaf Do Us Part“ byla skvělá deska a kapela měla nejlepší předpoklady s ní slavit úspěch, zcela zapadla. Recenze, které album provázely v domovské Velké Británii, byly příšerné. „Zase nás to srazilo trochu na kolena,“ přiznal Don Powell. Následující koncerty měly ukázat, že kapela má stále řadu fanoušků, která čeká na nový impulz. S „Till Deaf Do Us Part“ nepřišel, ale už číhal za rohem. Ještě předtím bylo nutné vyřešit vztah s Chasem Chandlerem, který se dostal takřka do nenávistné roviny.
|
