Hanebnost? No dobrá, jestli to tak vnímáte… Název pátého (a posledního) alba Risk je dvojsečný – v kontextu celé diskografie kapely je užití pojmu „Turpitude“ částečně na místě, pokud se Mikušově partě dalo v průběhu intenzivní životní pětiletky něco na jednotlivých albech vyčítat, je „Turpitude“ jakýmsi přehledem toho, co se kapele ne úplně vydařilo. Ztratila se sranda a živočišnost prvních desek, ztratila se atmosféra desky „The Reborn“. Nápady byly značně vylouhované, na Heimiho Mikuse jako by po dvaceti letech na scéně padla totální únava (vokální i autorská), kterou nakazil celou kapelu a tohle rozpoložení se plně podařilo otisknout do drážek alba. V situaci, kdy se Risk potýkali s dopadem nepříznivých reakcí za minulé album (paradoxem je, že v hodnoceních se spíš odrážela frustrace z toho, jak razantně se změnil během krátké doby výraz kapely, než že by reflektovala kvalitu tvorby), bylo asi jediným rozumným krokem udělat dobré album. Jenže pokud kritika Risk tepala za výborné album „The Reborn“, o rok později jí kapela výrazně nahrála na smeč.
Nejsilnější momenty (na „Tarpitude“ velmi relativní pojem) jsou ty, kdy se kapela snaží držet receptu z „The Reborn“ (což je docela často) a zadaří se (což je velmi zřídka). V úvodní „Cry“ je třeba prodrat se skrz velmi rozpačitý, nudný úvod a naprosto těžkopádný riff, vypořádat se s utahanou náladou, znaveným sólem, silově uřvaným pojetím, v němž není jediná jiskřička nápadu, a deklamující Mikus (v rámci alba hodně často jde spíš o recitál než zpěv) vypadá, že na ramenou nese veškerou tíhu světa. Utahané tempo je největší zabiják desky a Risk jako by neměli sílu se z něj vymanit. V hromotlucké „Materialized“ je pokukování po předchozí desce tak intenzivní, že podvědomému očekávání toho, kdy zazní známý slogan „Phantasmagoria“ se nedá ubránit. Plně nepřesvědčí ani „Not True“, která sice odstartuje o něco svižněji, ale s výrazným basováním dojde znovu na zpomalení a na podivnou technickou pasáž, která nemá šťávu, a našlápnutí před refrénem se utopí v humpoláckém sloganu. Další dvě nevýrazné skladby („The Day Will Come“ a „So Weird“) srazí Risk na dno, z něhož se v druhé polovině alba sice ztěžka, ale přece jen zvednou – v klidné „Hopeless Ground“ zafunguje tajemnější atmosféra i určité vyvrcholení v alarmujícím refrénu, a nebýt rozplizlého závěru, fungovala by tato píseň jako maják v těžkých časech. Tahle pozice připadne hutné „Show No Mercy“, která by na předchozí desku bez obtíží zapadla a její slogan je nejzapamatovatelnější okamžikem desky. V tomhle nevýrazném rozpoložení nasadit do finále alba šestiminutovou psychedelickou instrumentálku, která je jednou z nejméně povedených skladeb v celé kariéře Risk, je však totální rána do vazu.
Risk řekli vše, co říct chtěli. Kdyby poslední kapitola jejich hudebního životopisu nebyla napsána, vůbec nic by se nestalo. Po dobu pěti let krok za krokem vždy o kousek stoupali, v posledním roce jejich života následoval prudký sešup. Pro kompletní pětici muzikantů představovalo album „Turpitude“ poslední zápis nejen do diskografie Risk, ale i tečku za hudebním životopisem a rozlučku s jejich aktivní hudební kariérou. Částečnou výjimkou byl kytarista Roman Keymer, který se – navzdory tomu, že kapelu po natočení alba opustil po dočasné ztrátě sluchu - jako host ještě mihl na nahrávkách Centaus a Dew-Scented. V odchodu z Risk jej předběhl ještě Peter Dell, který kapelu opustil v průběhu nahrávání, podílel se jen na tvorbě obálky alba a v bookletu již není uveden jako aktivní člen kapely. Ale ať už byl konec kariéry Risk jakkoli nevydařený, lze kapele přiznat, že nepřehlédnutelnou stopu na hudební scéně za sebou zanechala.
|
