Chris Impellitteri se vrací po šesti letech, což je jeho nejdelší pauza za celou kariéru. Možná trochu vynucená covidovou pandemií, ale na výsledku v podobě desky „War Machine“ se nijak moc nepodepsala. Kytarista je na album náležitě pyšný, což je znát i z prohlášení, že se jedná o jeho nejlepší desku, ale i z toho, že na bubenickou stoličku usadil jednoho z nejlepších hráčů žánru Paula Bostapha. Chris o něm prozradil, že Bostaph čerstvě opustil kapelu Kerryho Kinga a chystá se s Impellitteri vyrazit na turné. To se nebude odehrávat na stadionech, ovšem Impellitteriho parta patří mezi ty, které mají věrné fanoušky, jimž nabízí stabilní, prověřenou kvalitu. Takoví Van Halen na steroidech, jak říká Chris…
Od vydání tvé poslední studiové desky se svět výrazně změnil a probíhá několik válek. Nové album jsi pojmenoval „War Machine“. Míříš na nějaký konkrétní konflikt?
Ano i ne. Samozřejmě, aktuálně se ve světě dějí dva celkem zásadní konflikty, první z nich, když Rusko napadlo Ukrajinu, a to, co se děje teď mezi Palestinou a Izraelem. Bůh ví, jestli nepřijde nějaká třetí válka. A já jsem všemi deseti proti válce. Ale reálně je to spíš metafora toho, že skupina Impellitteri je sama o sobě válečný stroj. Celou naši existenci jsme museli bojovat, abychom byli akceptováni, a i když máme na světě spoustu fanoušků, showbyznys se k nám choval spíš jako k nechtěnému děcku, které musí akceptovat, protože to fanoušci chtějí. Proto se snažíme co nejvíc dostat k našim fanouškům, protože bez nich bychom těch pětatřicet let nevydrželi. Proto „War Machine“, protože celou dobu bojujeme proti silám, které se nás snaží dostat. Ale zároveň je to reakce na globální konflikty.
„War Machine“ je čistě heavymetalové dílo. Byla pro tebe při jeho tvorbě důležitá stylová čistota?
Ta hudba je prostě v nás. Není to vědomé rozhodnutí, že si řekneme: „Tak a teď uděláme album v tomhle nebo tomhle stylu!“ Ta hudba odráží nás, jakožto lidské bytosti, to, co prožíváme v životě. S „War Machine“ jsme měli štěstí, protože lidi nám neustále říkají, že je to skvělé album. A hudba se opravdu tvoří jakoby sama od sebe. Já si často doma sóluju na kytaru, piluju techniku a často se mi povede úplně náhodnou narazit na skvělý riff. Ten se rozvine o další nápady a najednou je z toho melodie. Tak to vyroste v celou skladbu, což je případ této desky. Pak už s tím jen přijdu za ostatními, ti si tam přidají vlastní části, Rob (Rock, zpěvák, pozn. auz.) napíše texty a melodie Pak už se to všechno jen slije do výsledného alba.
Velice překvapující je účast bubeníka Slayer Paula Bostapha. Jak k vaší spolupráci došlo?
Když jsme dopsali asi dvanáctou nebo patnáctou písničku, tak jsme měli diskuzi, kdo by měl sedět za bicími, aby hudbu udělal více energickou. Víc nebezpečnou a plnou napětí. Navrhli jsme několik různých bubeníků, a pamatuji si, že mě napadlo Paula kontaktovat a přibližně po týdnu se nám ozval. A pak jsme si ještě zavolali a vzali ho. On do toho vnáší oheň a energii, a pomáhá nám tu hudbu pozvednout.
Kladl jsi při tvorbě alba důraz na hudební složku nebo jsou pro tebe stejně důležité texty? Má „War Machine“ nějaký konkrétní textový příběh?
Psaní pro mě začne vždycky vymyšlením riffu. Jakmile ho máme, jdeme na předzpěv, zpěv a tak. Už předtím ale slyším v hlavě hlas Roba Rocka a vím,, jak chci, aby to znělo. Jakmile mám představu, tak si udělám rychlé demo a pošlu ho dál. Diskutujeme o tom, vylepšujeme to a pak to zase pošleme Robovi, který na tom buď staví, nebo ho napadne něco lepšího. Texty na albu byly ovlivněné válkami, o kterých jsme mluvili. „Power Grab“ je o invazi Ruska na Ukrajinu, alespoň z pohledu Američana, „Hell On Earth“ o tom, co se děje v Gaze, což je šílené. Umírají tam děti a nevinní lidé. Člověk chce, aby to skončilo. Aby to bylo taky pozitivní, tak jsme přidali dvě metalové hymny „Out Of My Mind (Heavy Metal)“ a „Light It Up“. Je to o tom, jaké to je jít na koncert Impellitteri, je to inspirované našimi fanoušky a tím, jak nás vnímají. Tyhle dvě budeme určitě hrát naživo a věřím, že lidi budou zpívat každé slovo. Aby si po naší show řekli, že je to jako Van Halen na steroidech.
V čem je nové album nejodlišnější od minulé nahrávky „The Nature Of The Beast“?
„Nature Of The Beast“ byla zábava nahrávat a zároveň je to rozšíření předchozí nahrávky „Venom“. Ta byla trochu agresivnější a proto přišla „Nature“, která všechno uklidnila. Na „War Machine“ jsme chtěli dát tohle všechno, oheň v mojí kytaře, rozsah Robova zpěvu a sílu jeho hlasu, monstrózní sílu rytmické sekce, to všechno do sebe zapadalo a každý jednotlivý kousek posouval nahrávku dál. Udělali jsme nejlepší nahrávku, kterou jsme kdy nahráli.
Pro mě je suverénně největším hitem nové desky skladba „Superkingdom“. Máš na albu nějakou nejoblíbenější píseň?
„Superkingdom“ je nejoblíbenější písnička Roba Rocka. Moje je buď „Wrathchild“ nebo „Light It Up“. Ale aby to nevyznělo špatně, miluju celé album, všechny jeho skladby. Na tom jsme se shodli i s Paulem, který s námi bude na turné v Japonsku. Nevím, jestli to víš, ale Paul je čerstvě pryč od Kerryho Kinga, tak je volný.
Kdy album vznikalo? Pochází některé skladby z covidové doby?
Během covidu jsem začal psát a už jsem se nezastavil. Dělal jsem skladbu za skladbou, dokud jsem za čtyři roky nenasbíral patnáct věcí, o kterých jsem byl přesvědčený, že za to stojí. Jakmile jsem tohle měl, tak jsem svolal kapelu dohromady, protože bez toho, aniž bychom si to zkusili naživo, tak to není ono. Hned potom jsme s tím šli do Anarchy Studios v Hollywoodu, kam jsme se téměř nastěhovali. Tam se povedlo zachytit veškerou úžasnou magii. A všechno je to čerstvé, letos nahrané.
Zásadní postavou kapely je zpěvák Rob Rock. Pokud pomineme debut „Stand In Line“, Rob nenazpíval ještě album „Pedal To The Metal“. Co se tenkrát stalo, že odešel z kapely?
Rob nás opustil dvakrát. Úplně první album bylo „Black EP“, ještě před tím, než měla Metallica svoje „Black album“. (smích) „Black EP“ nás světu představilo jako kapelu Impelliteri, ale potom chtěl Rob jít jiným směrem a založil novou kapelu v Německu. Tak se k nám připojil Graham Bonnet a nahráli jsme „Stand In Line“, což se stalo úspěšnou věcí jak v USA, tak v Japonsku. Nahrávka byla trochu jiná, byla spíš v Grahamově stylu, místo toho, kam jsme s Impellitteri chtěli jít s „Black EP“. V zásadě stejné to bylo i u alba „Pedal To The Metal“. Rob chtěl vydat něco vlastního a odpojil se na nějakou dobu. „Pedal To The Metal“ má být primárně parodické album, nikdy jsme ho nebrali příliš vážně. U toho jsme se chtěli spíš plně položit do nového zvuku devadesátých let a pro srandu si to taky vyzkoušet. Zpětně možná nebylo nejchytřejší to zařadit do repertoáru Impellitteri, protože moc nezní jako my. Spíš to byl zábavný projekt.
Jak vzpomínáš na spolupráci s Grahamem Bonettem?
Graham se k nám připojil v roce 1987, kdy byl hodně známý. Když byl Graham v Rainbow, hrál na festivalu Monsters Of Rock v Castle Donnington. Tehdy byli Rainbow headlineři a hráli tam pro sto tisíc lidí, nebo něco takhle obřího. A předskokany jim dělali AC/DC, Judas Priest a podobní. Takže když se přidal k Impellitteri, byl hvězda. Zároveň byl o dost starší, dost na to, aby to byl můj táta. Jeho hlas je absolutně legendární, snad úplně nejlepší, protože není moc těch, co zvládnou zpívat jako on, možná Ronnie James Dio, Rob Halford, Bruce Dickinson, ale moc lidí bych takhle nevyjmenoval. Zkušenost to byla dobrá i špatná. Miloval jsem s ním spolupracovat, byl jsem nadšený z titulní skladby „Stand In Line“, protože Graham jí dál tvář a byli jsme hodně úspěšní. Na tohle, stejně jako na koncerty s ním, vzpomínám moc rád. Ale tvorba byla horší. Graham měl problémy s alkoholem a hroutilo se mu manželství. Mě bylo dvaadvacet, já chtěl hrát a pařit, ale jeho s alkoholem takový život doháněl. A mimochodem, Graham se k nám připojil při našem minulém turné po Japonsku, kde jsme zahráli tři skladby a lidi se mohli zbláznit.
Na „Stand In Line“ byla coververze „Since You Been Gone“. Jak se díváš na to, že jste ji zařadili na album?
To jsme museli udělat, protože jsme neměli dost dokončených vlastních věcí. K tomu jsme dělali „Somewhere Over The Rainbow“. Pat Torpey, který se pak přidal jako bubeník k Mr. Big, ze dne na den zařídil všechna povolení k „Somewhere Over The Rainbow“. Pak jsme ještě přemýšleli, jestli napsat nějakou další věc, ale rozhodli jsme se pro „Since You Been Gone“, jen jsme ji udělali více metalovou. Dneska bych si přál, abychom tehdy přitvrdili celkově, ve všech našich skladbách.
Na rozdíl od řady jiných heavymetalových muzikantů jsi byl aktivní i v době grunge. Neohrozila tě vlna ze Seattlu?
Vlastně jsme tu dneska díky téhle změně. Co se dělo v Americe, když jsme udělali „Stand In Line“ a byli jsme v MTV, tak jsme začali na sebe strhávat pozornost, ale Skid Row, Van Halen nebo Guns N`Roses byli v Americe daleko úspěšnější, takže nás trochu vytlačili do míst jako Japonsko, kde nás přijali daleko lépe. Když jsme začali hrát s Bonnetem, vyšvihli jsme se do sedla a vytvořili si tam loajální fanouškovskou základnu. Přišla devadesátá léta a spousta skupin se začala rozpadat, protože nemohly prorazit. Všichni zkoušeli Japonsko, protože si mysleli, že to tam bude jednoduché, ale většině se to nepovedlo. My měli štěstí v tom, že už jsme měli základnu. Tehdy jsem vyhrál v japonském časopise Burrn!, což je dost velký magazín, cenu o nejlepšího rockového kytaristu i v porovnání s Eddiem Van Halenem nebo Dimebagem Darrellem. To bylo v roce 1996. Byli jsme tak populární, že jsme na jednom turné vyprodali stadion třikrát po sobě. Zároveň s námi tam hrála grungová kapela Bush, která byla v Americe populární jako blázen. My přiletěli do Japonska, a náš road manager nám navrhl, abychom se na Bush šli podívat. Tak jsme šli, nebo jsme alespoň chtěli, dokud jsme nezjistili, že se koncert ruší pro nezájem. A Bush byli hodně známí jak v Evropě, tak v USA. Vyprodávali stadiony. A my tam na tom stadionu, kde to oni nezvládli, hráli tři dny po sobě. To si myslím, že mluví samo za sebe.
Zažil jsi na scéně čtyři dekády. Jak bys popsal postavení heavy metalu na současné americké scéně? Jde o mainstream nebo underground?
Rozhodně underground. Snad s výjimkou Metallicy, která je schopná mít neustále vyprodáno a dejme tomu Slipknot nebo Avenged Sevenfold, většina metalových skupin už neprorazí. Nějaké festivaly, které teď odehrál Paul se Slayer pro dvacet tisíc lidí jsou spíš nárazové akce. Ale pro nás je to ideální, protože jsme vždycky byli undergroundová kapela.
Vidíš nějaké mladé kapely, které by mohly dosáhnout stejné slávy jako legendy z osmdesátých let?
Vím, že existují, ale jen nemůžu říct, které to jsou. Dneska už je nemožné pro nové hudebníky, aby prorazili. My jsme na tom velmi dobře, máme asi osmé místo mezi nejprodávanějšími kapelami v USA, ale když přemýšlíš o tom, kolik jsme vydělávali tehdy a nyní, tak je to hrozně markantní rozdíl. Malá kapela v podstatě nemůže přežít, pokud nemá nějaké zdroje, jak se nechat podporovat jinak. Určitě jsou někde druzí Iron Maiden nebo Metallica, ale člověk se o nich pravděpodobně nedozví.
Jako kytarista jsi posbíral hodně ocenění. Jaké je pro tebe nejcennější?
Asi první místo v magazínu Burrn!, a řeknu hned proč. Když někdo dneska vyhraje Grammy, tak je to často o tom, s kým se kamarádí a je to lehce manipulované. Je to jednoduší, ale když jsem vyhrál v Burrn!, tak to bylo skvělé v tom, že to není anglicky mluvící země. Musíš si to tam zasloužit a vydřít.
|
