Začátek milénia nebyl pro Great White ani Jacka Russella nejlepší dobou. Kapela byla v koncích, když ji opustili skoro všichni členové, Jack lepil sestavu, jak to šlo, i jeho osobní život byl v troskách. Procházel rozvodem, zemřel mu otec a až po uši spadl do starých návyků, ať už se jednalo o drogy nebo alkohol. Kapele a managementu Great White oznámil, že odchází na sólovou dráhu. Ne tak, jako v roce 1995, kdy natočil „Shelter Me“, ale tentokrát bez berliček kapely a bez jakékoliv účasti jejích členů. I jindy loajální Michael Lardie zůstal stranou a neusedl ani na producentskou stoličku, kterou obsadil člen kultovních art rockerů Yes Billy Sherwood. Už jeho angažmá ukazovalo, že to na rock n`rollovou desku moc nevypadá. Jack si potřeboval odpočinout, bylo toho na něj tak akorát dost…
Největším parťákem při tvorbě nového materiálu mu byl legendární kytarista a známý studiový hudebník Bob Kulick. „Byl jsem na nové životní cestě a to mě inspirovalo, abych změnil styl a dodal vyzrálejší album. „For You“ považuju za jednu z nejlepších nahrávek, jakou jsem kdy udělal,“ zmínil Jack, čímž zcela vystihl odlišnost předchozí tvorby v rámci Great White, ale i debutu „Shelter Me“. „For You“ se nese v klidných, baladických polohách, v nichž dominují melodie a stále ještě skvělý a sebejistý Jackův vokál. Dalo by se říct, že Russell s Kulickem dali desce AOR vyznění s notnou dávkou nostalgie, jako kdyby najednou Jack dostal nutkavou potřebu dívat se na svůj dosavadní život z retrospektivního pohledu čtyřicátníka. Velmi důležitá je i škola klasického amerického písničkářství, které mají v krvi, a to dodává „For You“ místy až nádech heartland rocku.
Spojnice s Great White kromě Russellova hlasu není prakticky žádná. Kulick, ač se nebojí bluesových postupů, je jiným typem kytaristy než Mark Kendall a Jack se přizpůsobuje jeho feelingu. Netlačí na pilu, hlas nechává volně plout mezi kytarovými perličkami a melodie formuluje hlavně k líbivosti a posluchačské přístupnosti. V titulní „For You“ si v refrénu trochu zahrává s kýčovitostí, ale v „Any Kind Of Love“, „Always“, „Paradise“ či „No Time Left“ je vše v nejlepším pořádku. Místy je znát, že nápady dochází, „The Best Is Yet To Come“, „What Ever It Takesů či závěrečná „My Everything“ nezafungují tak, jak bylo pravděpodobně zamýšleno, ale pořád je tu Russellův uhrančivý hlas, aby i slabším věcem dodal punc výjimečnosti. Ve stylu, jaký album prezentuje, zní nejlépe, ať se to ortodoxním fanouškům Great White líbí nebo ne.
Jak Jack tvrdí, byl po natočení alba plný entuziasmu, protože byl přesvědčený, že má v rukou opravdový poklad. „For You“ jím však není a ani doba nebyla tomuto počinu nakloněna. Jestli Great White s „Can`t Get There From Here“ bojovali s odlivem posluchačského zájmu, turné k „For You“ začínalo připomínat katastrofu. Koncerty se přesouvaly z menších hal do klubů a do hospod, a bylo jasné, že je zaděláno na pořádný finanční propad. Russell rozhodl, že se bez berliček bývalé kapely neobejde a podnik přejmenoval na Jack Russell`s Great White, což návštěvnost trochu zvedlo. Když se zdálo, že se věci zlepšují, přišel prokletý 20. únor 2003 a koncert v klubu Station ve West Warwick na Rhode Islandu. Když předkapely Trip a Fathead dokončily vystoupení a nastoupila Jackova parta, došlo k pohromě. Pyrotechnika, kterou odpálil tour manažer Daniel Biechele během úvodní skladby „Desert Moon“ zapálila hořlavou akustickou pěnu na obou stranách pódia, které okamžitě vzplálo.
Účet byl tragický. Zemřelo sto lidí, včetně kytaristy Jackovy kapely Tye Longleyho a dvou členů předkapely Fathead. Dalších dvě stě třicet osob bylo zraněno. Biechele, který požár způsobil, nejprve dostal patnáct let vězení, ovšem v roce 2008 byl podmínečně propuštěn. „Nikdy nezapomenu na tu noc a nikdy nezapomenu na lidi, kterým to ublížilo,“ řekl tour manažer před soudem, když mířil na svobodu. Smířit se s požárem a jeho následky nedokázal ani Jack. Výčitky, mediální hon a výhružky smrtí znovu začal utápět v alkoholu, který jej na nějakou dobu vyřadil z provozu a začal působit ještě větší problémy než dosud.
Že to s Jackem jde z kopce, bylo jasné, když v Great White na přelomu let 2009 a 2010 končil. Na chvíli jej zastavilo rozhodnutí praštit s alkoholem, když tato závislost zabila jeho kamaráda a někdejšího frontmana Warrant Janiho Lanea. „Tenkrát mi doktor řekl, že jestli se ještě jednou pořádně ožeru, tak umřu,“ přiznal Jack. Jeho zdravotní problémy začaly narůstat do obludných rozměrů, dokonce mu praskla střeva a všechny sračky z nich zaplavily břicho. „Vypadal jsem jak v devátém měsíci,“ podotkl. O tom, že není zrovna v kondici, svědčily fotky z posledních let, ovšem že konec přijde tak rychle, nikdo asi nečekal. Jen pár týdnů poté, co nazpíval společnou desku s Tracii Gunsem, oznámil odchod ze scény. Oznámení o jeho smrti přišlo takřka vzápětí. A jeho skon, tušený, ačkoliv i tak šokující, ukázal, že kdysi tak zářivá a nesmírně populární losangeleská garnitura je ve skutečnosti také smrtelná.
|
