Cleanbreak mají větší životnost, než se čekalo, přestože i pravděpodobně je postihlo všeobecné šetření. Před dvěma lety se mluvilo o superskupině, v jejímž čele stojí mladý střelec James Durbin (ex-Quiet Riot), jemuž sekundují Mike Flyntz z Riot V a rytmická sekce od křesťanských Stryper Perry Richardson a Robert Sweet. To už neplatí a ani jeden z členů Stryper se v rámci Cleanbreak neobjevuje. Projekt se smrskl pouze na dvojici Durbin – Flyntz, kteří se na promofotkách prezentují jako hlavní tahouni, přestože se jedná o pouhé interprety a nikoliv skladatele. Americkou dvojici nově doplňuje multiinstrumentalista Alessandro Del Vecchio, neprovařenější zaměstnanec společnosti Frontiers Music, a bubeník Nicholas Papapicco, jehož se pohlavárům firmy podařilo umístit do kapely Michaela Schenkera. Tím se Cleanbreak stávají ještě více podezřelým projektem, protože definitivně spadli do ranku kapel Made in Frontiers, které se snad ani nedají brát vážně.
Už v případě debutu „Coming Home“ z roku 2022 to nebylo nijak slavné, protože jasně šablonovitá hudba dávala na srozuměnou, že Del Vecchio zase dostal zadání vytvořit tentokrát heavy metalové album (že je tvůrcem skladeb v podstatě na jedno použití, je při obrovské nadprodukci Frontiers Music asi jedno) a on se podle toho zařídil. Svou hudební banku přenastavil z AOR na metal a výsledkem byla deska, kterou muzikanti odprezentovali velmi slušně, ale za týden už po ní neštěkl pes. Není heavy metal jako heavy metal. Zkuste si porovnat „Coming Home“ s „Powerslave“, „Defenders Of The Faith“ nebo „Metal Heart“, a jasně budete vědět, proč tyhle projekty nikdy nemůžou dosáhnout statusu dávných legend. Není to dobou, je to především kvalitou, protože producentsky skvěle ošetřený produkt neznamená dobré album.
S novinkou „We Are The Fire“ (bože, už ten „originální“ název…) se věc nezlepšila. Slyšíte dobře zahraný a dobře zazpívaný materiál, který valnou kvalitu nevykazuje. „Warrior`s Anthem“ z úvodu desky dokáže spolehlivě odradit riffem, který patří do kategorie nesnesitelně vykradených a skladbu nedokáže zlepšit ani skvělý Durbin, jehož hlas šplhá k halfordovským výškám, aby vzápětí vyloudil zo hrdla rejstříky hodné metalcorových vokalistů. Durbin, jako největší deviza alba, si dokáže skvěle poradit s melodiemi v hymničtějších „Unbreakable“, „Can`t Lose Hope“ a titulní „We Are The Fire“, ale ač se snaží, seč může, výsledek alespoň uspokojivý stejně nezaručí.
Del Vecchio ve své univerzálnosti není žádný metalista, proto více zaujmou rockovější kousky „Deal With Yourself“, v níž rezonuje hard rockový odkaz, či „Bite Our Time“, ve které Durbinovi napsal velmi obstojné melodické rejstříky. Funguje i balada „Love Again“, přestože to není žádný majstrštyk, ale je vidět, že jak Del Vecchiovi, tak i muzikantům (opět skvělý Durbin!) sedla. Na řadě jiných míst to tak slavné není, mnohem méně podařené jsou „Start To Breathe“, „Never Gone“, „Resilient In Our Souls“, či otřesná „Breathless“, ve které se o hodnotném umění nedá mluvit. Tyto počiny mohou leda tak zaujmout dospívající metalovou mládež (pokud ještě něco takového existuje), která nemá žádné povědomí, jak se hrálo v osmdesátých letech. Do nich Cleanbreak cílí, ovšem s tím, že v té době by hráli s bídou třetí ligu.
Zbytečná deska zbytečného projektu, která je odsouzena k věčnému zapomnění. Těžko odhadnout, kdo může nahrávku poslouchat, či si ji dokonce koupit. Frontiers projekt podpoří a Del Vecchio za něj patnáctého následujícího měsíce dostane lepší prémie, ale o umělecké hodnotě se příliš mluvit nedá.
|
