10. srpna 1993 skončila jedna black metalová éra a scéna byla v troskách. Euronymova smrt neměla žádný globální dosah, jak by se mohlo soudit z kultu, který se kolem něho a Mayhem záhy vytvořil, ale bestialita činu a skutečnost, že jej spáchal výrazný člen black metalové komunity a Euronymův spoluhráč, byla ostře pikantní, takže bulvár měl sousto k nezaplacení. Pro Varga Vikernese si policie přišla velmi brzy, protože na místě činu našla jím podepsanou smlouvu s Euronymovým vydavatelstvím Deahtlike Silence Production a vrah si na útok nevzal rukavice, takže otisky zanechal jak v bytě zavražděného, tak na chodbě, kde Euronymous po ráně nožem do hlavy vydechl naposledy. "Ošklivá pravda o black metalu", jak skandální článek pojmenoval britský slovutný magazín Kerrang!, dostala zcela jiný rozměr.
Varg vyfasoval za vraždu a vypálení několika kostelů maximální trest v podobě jedenadvacetiletého žaláře, z čehož si odseděl přes patnáct let. Za mříže šel i Snorre Ruch (Blackthorn), který se podílel na nahrávkách "De Mysteriis Dom Sathanas", ale hlavně Varga na vražedném tažení doprovázel. Attila Csihar zmizel zpátky v Maďarsku a o norské anabázi mlčel jako hrob. Jediným členem, který se staral o odkaz Mayhem, byl bubeník Hellhammer, který na možné znovuvzkříšení legendy odpovídal pokrčením ramen. Fanouškovští ultras o návratu kapely nechtěli ani slyšet, ovšem média neustále přiživovala neblahé události, takže se věci pomalu začínaly dávat do pohybu. Neexistovalo však nic, s čím by bylo možné budoucnost Mayhem spojit. Obchod Helvete byl zavřený, jeho sklep, rejdiště Black Metal Mafia, byl zakonzervován (dnes slouží jako turistická atrakce) a vydavatelství Deathlike Silence skončilo s Euronymovou smrtí.
Pak tu byla otázka, jak by bylo možné nahradit zdánlivě nenahraditelného lídra a kytaristu, který nebyl nijak zvlášť technicky unikátní, ale měl styl, který nešlo napodobit. Poté, co Euronymous zemřel, nebránilo nic opětovné spolupráci Hellhammera s Necrobutcherem, kteří k sobě (k velkému překvapení) přizvali původního zpěváka Mayhem Maniaca a na ožehavý kytarový post dosadili ex-člena kapel Testimony a Depraved Rune Eriksena, který dostal přezdívku Blasphemer. Doba takovým pseudonymům přála a Mayhem jsou kapelou, kterou si s běžnými jmény člověk nedokáže představit. Někteří si jí však nedokázali představit bez Euronyma. Když obnovená kapela přišla s první ukázkou nového materiálu v podobě EP "Wolf`s Liar Abyss", řičeli nejskalnější "svatokrádež", ale norské čtveřici byly tyhle hysterické výjevy ukradené.
Pro ortodoxní blackmetalovou komunitu bylo comebackové album "Grand Declaration Of War" mnohem tvrdší oříšek. Padala slova o zradě ideálu, o kálení na Euronymův hrob, protože album, které vyšlo 6. června 2000, mohlo být čímkoliv, jen ne pokračovatelem "De Mysteriis Dom Sathanas". Posvátná hrůza, která sálala z Euronymova monstrdíla, pověstná blasfemičnost, poháněná kytarami ostrými jak severák za polárním kruhem, byla vyměněna za mnohem avantgardnější a progresivnější přístup. Ani nemohla být stejná, novou hudbu měl na svědomí Blasphemer, který byl původními Mayhem takřka nedotčen, Euronyma neznal a do Helvete nijak zvlášť nechodil. "Grand Declaration Of War" nechtěla být druhou "De Mysteriis Dom Sathanas", protože by to nedávalo smysl. Originál byl pouze jeden a ten je nedotknutelný.
Jeho nástupce neměl jednoduchou pozici. Protože vyšel po názvem Mayhem a také proto, že je zcela nepřístupným kusem hudby, který kašle na jakoukoliv stylovou čistotu. Poslechněte si "View From Nihil", v níž Maniac text recituje a schovává se spíše za Friedricha Nietzscheho než za samotného rohatého. Nebo zkuste "A Bloodsword And A Colder Sun", které je jakousi modifikovanou trip-hopovou hmotou, za níž blackmetalisté Mayhem prokleli do sedmého kolene. Deska je tak odvážná, že si ji za to musíte cenit, pokud váš black metalový rozhled nekončí u zaklínání se mocnostmi pekelnými. O tom Mayhem v roce 2000 nebyli a otázka je, zda ještě vůbec šlo o black metal. "Grand Declaration Of War" je spíše dílo sakra temných avantgardistů, kteří tvrdé kytary kladou na roveň elektronice.
U starých fanoušků si to kapela zavařila. V podstatě jen kultovní postavení zabránilo obrovskému propadu. I když čas kvalitu "Grand Declaration Of War" dokonale prověřil a album se těší všeobecnému uznání, šok, jaký fanouškům v létě 2000 připravilo, dodnes zcela nevyprchal. V diskografii Mayhem má deska velmi specifické a kontroverzní postavení. Možná její největší smůla byla, že vyšla po "De Mysteriis Dom Sathanas".
|
