Kauza The Quireboys má konečně řešení. Jestliže v roce 2022 vše vypadalo dramaticky a mezi zpěvákem Spikem a kytaristou Guyem Griffinem (jedinými, kteří si pamatují památný a nepřekonatelný debut "A Bit Of What You Fancy") padala ostrá slova, situace se rychle uklidnila. Nejprve přišel šok, že údajně kvůli nespolehlivosti a takřka dětinskému přístupu kapela Spikea bez skrupulí vyhodila a na jeho místo se postavil Griffin. První ukázky nové tvorby naznačovaly, že než na velký návrat je zaděláno na menší průser a vše postupně vyšumělo. Slovo si vzal Spike, který dal dohromady takřka kompletní nejslavnější sestavu kapely (bez Griffina), v níž nechyběl ani kytarista Guy Bailey, který napsal kompletní materiál na první dvě (zdaleka nejslavnější) desky. Míč byl na Spikeově straně, ovšem pouze chvíli. Loni Bailey nečekaně zemřel a začínalo se od znova.
Odpadlo handrkování o název. Značku The Quireboys používala jak Spikeova parta, v níž původní členy doplnil slovutný kytarista Luke Morley z Thunder, tak i Griffinova sestava, složená z muzikantů, kteří s kapelou prožili roky od jejího zmrtvýchvstání v roce 2001. Griffin jej nakonec přenechal (nebo musel přenechat) Spikeovi, jako zakládajícímu členovi, jímž on nebyl a svou sestavu proměnil na Black Eyed Sons, podle názvu jednoho z novějších alb. Skutečnost, že tato parta přijde s novým albem po Novém roce, nyní necháme být, na porovnání bude času dost. Výtvor party kolem Spikea může odradit pouhým obalem, na němž se objevuje stará fotografie z přelomu osmdesátých a devadesátých let s vyretušovaným Griffinem, což působí dětinským dojmem. Naštěstí s hudební náplní to tak hrozné není.
K The Quireboys je třeba přistupovat tak, že novou "A Bit Of What You Fancy" nebo "Bitter Sweet And Twisted" nenatočí. Přítomnost Guye Baileyho mohla nasvědčovat ledacos o tom, že by se mohlo s jeho rukopisem jednat o návrat do těch časů. Je to však trochu jinak. Bailey na desku nic složit nestihl a kdyby Spikeova parta přišla s novou "Sex Party", bylo by to lehce trapné. Toho se "Wardour Street" vyvaruje, možná i proto, že většina materiálu vznikala spoluprací Spikea s novicem Lukem Morleyem a basistou Nigelem Moggem. Potěšující je, že Morley dal svůj talent všanc původnímu stylu The Quireboys, aniž by se snažil propašovat do hudby vlivy Thunder či jiné osobní ambice.
"Wardour Street" je taková, jak byste asi chtěli, aby zněli The Quireboys v pokročilém věku, kdy se nikam nespěchá a ani se nehraje na to, kdo je největší borec na párty za barákem. Ať už to byl záměr nebo ne, Z "Wardour Street" doslova tryská vyzrálost Spikeovy party (že by vliv Morleye?), nadhled, ale i nostalgie. Otvírák "Jeeze Louise" míří do dob prvních dvou desek stylem a lá zběsilá párty v bordelu z dob rockového pravěku, a "Raining Whiskey", vytvořená Frankiem Millerem, je parádní hitovka, jako vystřižená z lepších desek The Rolling Stones, ale ani jedna není nejcharakterističtější kompozicí.
Přestože překrásné "It Ain`t Over Now", "Mythle Beach", "You And I", "No Honour Amongst Thieves" nebo titulní "Wardour Street" jsou v menšině, mají největší výpovědní hodnotu, a člověk, který s The Quireboys prožil časy od devadesátých let, jim musí rozumět. Na nich lze prezentovat, jak se stárne s obrovskou noblesou, což alba od boomu v roce 2013 neuměla. Zapomeňte na "Beautiful Curse" nebo "White Trash Blues", "Wardour Street" je nejlepší Spikeovou prací od dob "Halfpenny Dancer" a ve vybraných chvilkách se prožitek může (snad s trochou nadsázky) vyrovnat i nejstarší dvojici alb. Když Spike v závěrečné titulce sýpe jako ráno po náročné kalbě a provází jej jen nenuceně znějící saxofon a akustická kytara, je autenticita hmatatelná.
"Wardour Street" je tu jako prvni vlaštovka podporující tvrzení, že rozdělení dosavadní sestavy The Quireboys mělo smysl. Zda na tom fanoušci vydělají, se ukáže, až se s novinkou vytasí Griffinova parta, ale zatím to vypadá, že Spike bývalým spoluhráčům hází rukavici s neodolatelně grázlovským úšklebkem.
|
