U Mayhem nikdy nešlo nic podle plánu či běžných norem. Nikdy se nich neřídilo vnějšími faktory a vše bylo dílem nespoutaného chaosu, která v řadách kapely vládl od nepaměti. Společnost Season Of Mist, pod kterou kapela spadla při comebacku se zcela netradiční nahrávkou „Grand Declaration Of War“ se celému fungování snažila dát řád, ale narážela na rozporuplnost povah i osobnostních rozdílů členů formace. Euronymův skon sice vymýtil destruktivní prvek (jeho nástupce Blasphemer byl o mnoho normálnější…) a příchuť skutečné kriminality, ale jednoduché to s Mayhem nebylo ani poté. S „Grand Declaration Of War“ si kapela proti sobě popudila fanoušky, a měla co dělat, aby si jich s o mnoho tradičněji znějícím dílem „Chimera“ alespoň část udobřila. Uvnitř kapely to stále vřelo zejména kvůli problémům zpěváka Maniaca s alkoholem. Poté, co visel z okna ve čtvrtém patře, aniž by věděl, jak se tam dostal, jej závislost vyděsila natolik, že se po vzájemné dohodě odebral na léčení a dobrovolně se vzdal pozice u Mayhem.
Možnost měla kapela jedinou, protože fanoušci by nového zpěváka jistě nepřijali. Jelikož Dead byl dávno mrtvý, musela volba padnout na Attilu Csihara, který nazpíval „De Mysteriis Dom Sathahas“. Jeho opětovné angažmá vzbudilo v metalových kruzích mnoho pozornosti, protože „De Mysteriis Dom Sathanas“ si po roce 2000 získalo pověst nesmrtelného kultu. Naděje fanoušků, že s Attilovým návratem se Mayhem vrátí snad ještě do dob, kdy žil Euronymous, byly veliké. Kapela je přiživovala, co se dalo, ovšem ve zkušebně v Oslu pracovala na materiálu, který až tak jednoznačný nebyl. Od natáčení „De Mysteriis Dom Sathanas“ uběhlo skoro patnáct let a kapela byla úplně jiná, ač v ní byli tři čtvrtiny tehdejší sestavy. Zejména proto, že hudební stránku měl na starosti Blasphemer, jediný muzikant, který u toho v letech 1992 a 1993 nebyl. Po „Grand Declaration Of War“ už nešlo vytvořit „De Mysteriis Dom Sathanas part II“, ale spíše udělat kompromis mezi tím, co chtěla hrát kapela a co chtěli slyšet fanoušci. To se povedlo na „Chimera“ a částečně i na „Ordo ad Chao“.
K dřevním počátkům Mayhem mohly odkazovat Attilovy texty, neboť částečně vycházejí z lyriky, která byla vlastní nebohému Deadovi a kterou Maniac postrádal. Hudba, ač se snaží držet black metalovou linii, se pouští do řady experimentů. Druhé „Grand Declaration Of War“ se neopakuje, ale jasně je znát Blasphemerův rozsah, mnohem větší než striktně satanský Euronymův pohled. Proto na „Ordo ad Chao“ najdete kromě starých známých Mayhem i death metalovou či doomovou tvář kapely. Mayhem nenatočili jasně vyhlazovací album, ale přišli s nahrávkou členitější, v níž se objevuje tolik různých námětů a vlivů, až věrně názvu působí album chaotickým dojmem. Attila se jej pokouší zachránit klasickým projevem, ale na řadě míst (za všechny můžeme jmenovat „Deconsecrate“) působí, jako kdyby mu hudba servírovaná Blasphemerem nepadla do hlasivek.
Kapela se zmůže na vrcholný okamžik, kterým je dramatická „Illuminate Eliminate“ přímo v srdci desky, v níž se prolínají doom metalové prvky (že by vliv Blasphemerovy kapely Ava Inferi?) s klasickým black metalovým kulometem a lá raní Mayhem. To poskytuje živnou půdu pro Attilovy vokální kreace, v nichž působí chorobným dojmem jako při prvním působení v kapele, ale dokáže i sjet do deathového murmuru či vyloudit zoufalý nářek chovance uzavřeného psychiatrického oddělení. Dalším vrcholným okamžikem desky je mnohem tradičněji pojatá „Great Work Of Ages“, ve které rezonují ozvěny kultovního EP „Deathcrush“. Takovou stránku hudby Mayhem zastupuje i závěrečná „Anti“, jež usmířila fanoušky, kteří tvrdili, že „Wall Of Water“ či „Psychic Horns“ měly raději zůstat za zdmi zkušebny. Měli pravdu…
S „Ordo ad Chao“ si i ti nejzarytější uvědomili, že Mayhem se ani s Csiharovým návratem nemohou stát stejnou kapelou, jakou byli za Euronymova života. Deska, ač není natolik přesvědčivá, ukázala, že kapela nepostrádá vzácný dar vývoje, což v black metalovém ranku je věc takřka netolerovatelná. Jenže Mayhem měli takové postavení, že si něco podobného mohli dovolit. „Ordo ad Chao“ fanoušky opět rozdělilo na dva tábory, první nemohli čtveřici zapomenout, že kořeny stále částečně zapírá a druzí brali vývoj takový, jaký album předestřelo. V diskografii kapely je deska ojedinělá (ostatně jako každá), protože jako poslední přináší Blasphemerův materiál a jeho specifický rukopis. Po roce 2010 kytarista z kapely zmizel, ve snaze po patnácti letech se odprostit od chaosu, který mayhemovský kolotoč provázel, zejména chtěl vystoupit ze stínu, který obrovský kult vrhal.
Kdyby Mayhem neexistovali, black metal by nebyl ve stejné pozici a nevypadal by stejně, jako nyní. Události začátku devadesátých let ovlivnily scénu extrémního metalu a postupem let vzbudily obrovský zájem o blackmetalové hnutí i o Mayhem. Dnes by nebylo něco podobného možné, hranice extremity se posunuly a zaklínání se Satanem už nikoho šokovat nemůže. Jenže Mayhem jsou zde stále jako artefakt magické, ač v jejich případě zvrácené doby, který navždy zůstane kultem, ačkoliv hendikep vlastní minulosti je pořád tíživý.
|
