Kam Lee je bezesporu jednou z největších legend death metalu. Stál u jeho zrodu v dřevních dobách Death a následně v Massacre, přičemž nastavil mantinely pro ultimátní deathový vokál, což dělá dodnes, kdy s Massacre vydává novou desku. Je ikonou kapely, o níž musel bojovat s někdejšími spoluhráči a stavět ji znovu od základu. K věcem, které se udály v dávné minulosti či před pár lety, se vrací jen s velkým sebezapřením. Před rozhovorem vzkázal, že nechce mluvit o Rocku Rozzovi, Terrym Butlerovi či Chucku Schuldinerovi. V prvních dvou případech se však o dávných sporech rozmluvil sám a je znát, že dávné křivdy nejsou zapomenuty. Současnost ale patří nové desce, která se nadmíru povedla.
Tvůj hlas zní na novince „Necrolust“ znovu velmi brutálně. Mohl bys prozradit, jakým si udržuješ hlasivky v kondici?
To není žádné tajemství, prostě se nezapojuji do žádných činností, které by mohly poškodit hlasivky. Asi před deseti lety jsem přestal kouřit. Nepiju alkohol a neberu drogy. Piju čaj s medem na uklidnění krku a snažím se nezatěžovat hlasivky, ale pracovat v rámci svých možností.
Aktuálně máte venku desku „Necrolution“. V čem jako hlavní tvůrce vidíš největší rozdíl mezi novinkou a předchozím albem „Resurgence“?
Chtěl jsem to záměrně udělat opravdu retrospektivně a nostalgicky. Tam, kde lze album „Resurgence“ považovat za přímé pokračování „From Beyond“, je možné novinku považovat za prequel, zvuk a styl předcházejí stylu původního alba. To, kam jsme se chtěli vrátit, je něco jako demo z konce osmdesátých let a začátku devadesátých let. Záměrně jsem nechtěl, aby to znělo jako to, co kapela dělala předtím, protože dnes jsme jiná kapela. Je o čtyřicet let později. Není důvod se pořád opakovat a není nutné se držet stejné rutiny. Někteří zaujatí hateři komentovali, že album je nudné a že to nezní jako „From Beyond“, ale vidíš, těm pitomcům úplně unikla pointa. Nikdy to nemělo být jen další „From Beyond“ nebo další „Resurgence“. Má to být od nich úplně oddělené, ale stále zůstat ve stylu Massacre.
Deska má velice brutální zvuk a ne úplně jako demo z osmdesátých let. Snažíš se ještě posouvat hranice extrémního metalu jako v osmdesátých letech, kdy jste s Massacre začínali a byli jednou z hlavních kapel rodícího se death metalu?
Ne, myslím si, že celá myšlenka posouvání hranic je dnes v hudbě velmi toxický idealismus. Zatěžuje kapelu očekáváními a nutí ji přijmout současný styl, který kreativitu kapel spíše omezuje, než ji rozšiřuje. Trochu mě tohle v rámci death metalu zaráží. Existují všechna směšná nepsaná pravidla, která kapely ctí a snaží se podle nich znít. A co je výsledek? Každý chce znít jako všichni ostatní. Tolik klonovaných kapel si nyní osvojuje tento současný přístup, každý se buď zajímá o to, jak moc gravitační tryskání bubnů se synchronizovanými soubojovými kytarovými harmoniemi a frygickými dominantními stupnicemi může kytarista hrát, zatímco kdejaký zpěvák kvičí jako prase, něco mezi kanalizačními pohyby střev a nesouvislým klokotáním. Nebo se prostě všechny kapely opičí zvukem a stylem. Stala se z toho taková kanibalistická scéna, což je ironické. Já preferuji svobodu projevu bez jakýchkoliv očekávání.
Deska má velice živoucí energii. Které z nových skladeb nejlépe fungují při koncertech?
Myslím, že kratší přímější skladby jako „Death May Die“ fungují dobře.
Důležitou složkou jsou krátké, minutové položky, které dodávají až hororovou atmosféru. Byl úmysl udělat album strašidelnější?
Ano, bylo zamýšleno, že každý prolog či mezihra má být jakýmsi úvodem jednotlivých kapitol. Mělo to dát albu více hororovou atmosféru. Původně byla deska rozdělena do čtyř samostatných kapitol a mezi nimi byla přestávka, která je měla rozdělit. Bohužel vydavatelství nechalo album oříznout, takže původní koncept jsme museli opustit.
Pro novinku jste změnili obsazení. Jaký byl důvod, že odešli kytaristé Scott Fairfax a Jonna Pettersson a basista Brynjar Helgetun?
Scott byl pouze speciálním hostem pro album „Resurgence“. Prostě přišel, nahrál do některých skladeb kytarová sóla a odvedl výbornou práci. Jonny na novém albu figuruje, napsal některé věci, ty pak nahrál a mixoval, tak si úplně nejsem jistý, co tím myslíš. Brynjar měl v době, kdy jsme nahrávali, operaci zápěstí, takže nebyl schopen hrát na bicí
Podle Wikipedia je jediným kytaristou Massacre Rogga Johansson, ale album s vámi tedy tvořil ještě Jonny Pettersson. Jak je jejich kytarová práce na „Necrolution“ rozložena?
Neber informace z Wikipedie! To je špatně, jsou to hrozné sračky (smích). Jak Rogga, tak Jonny napsali věci pro „Necrolution“ a snažili jsme se, aby byli zastoupeni ve stejné míře. Pro album bylo napsáno celkem dvacet skladeb, deset od každého. Z toho jste vyhodili čtyři věci, dvě od Jonny a dvě od Roggy. Jednu od Jonny jsme použili jako bonusovou skladbu na speciální verzi CD. Ostatní skladby pak budou na EP, které plánuju vydat někdy na začátku nového roku.
Jak se na výrazu kapely podepisuje fakt, že Rogga Johansson má švédskou death metalovou školu a vy jste klasičtí zástupci floridského death metalu. Oba tyto styly si nejsou tak blízké.
Nikdy jsem neměl rád, když jsem byl zařazen do kategorie floridských death metalových kapel. Tento zvuk ani styl nepreferuji. Jsem velkým fanouškem skandinávského stylu a zvuku tamního death metalu, takže je to něco, co mě osobně baví a nacházím v něm lepší alternativu k floridskému stylu. Tato kapela mohla být floridskou death metalovou kapelou na začátku devadesátých let, ale protože žijeme v současnosti, vnímám nás spíše jako mezinárodní počin.
„Necrolution“ jste nahrávali ve floridských studiích. Je pro tebe důležité pracovat v „domácím prostředí“?
Ne nutně, je to jen dostupnější. Kdybych žil ve Švédsku, dělali bychom to ve švédských studiích, kdybych žil ve Francii, bylo by to ve francouzských studiích. Kdybych žil v Zimbabwe, nahrávali bychom v zimbabwských studiích. Opravdu záleží, kde žiju a důležitou věcí je také rozpočet na nahrávání.
Album kromě tebe natočila zcela jiná sestava, než vyjíždí na turné. Proč fungují dvě různé party Massacre?
Muzikanti z živé sestavy v době psaní a nahrávání alba nebyli stálými členy, pouze najatými hudebníky. Každý z nich má vlastní kapely a v době psaní se Massacre nemohli věnovat na plný úvazek. Hodně jsem spoléhal na Roggu i Jonnyho, protože jsem věděl, že to jsou lidé, se kterými jsem dříve pracoval a věděl jsem, že dokáží dodat materiál, který bude možné dát na desku. Spousta lidí stále nechápe potíže, kterými jsem musel projít, když jsem se pokoušel získat nové členy, kvůli pomlouvačným kampaním ze strany bývalých spoluhráčů, kteří je šíří. Bylo dost obtížné najít lidi, kteří nejsou ovlivněni tímto druhem negativní publicity. Chvíli to trvalo a naštěstí nevěřili humbuku, který všechno provázel. Rozhodl jsem se pracovat přímo s lidmi, kteří mě osobně znali a se kterými spolupracuji léta. Takže to byli Rogga i Jonny. Dělali jsme spolu další projekty, takže jsem věděl, že to jsou důvěryhodní muzikanti, na které se mohu spolehnout a nebyli zapleteni do lží, fám a keců, které bývalí členové Rick Rozz, Terry Butler a Jeremy Kling měli o mně šířit. Členové živé sestavy jsou se mnou tři roky, nyní se stali stálými členy kapely.
Každou novou desku fanoušci i kritici porovnávají s debutem „From Beyond“. Vzpomeneš si na tehdejší dobu, kdy byl death metal na vrcholu a vy jste album natočili?
Musím se přiznat, že to nesnáším. Je to nespravedlivé srovnání, protože lidé nesrovnávají hudbu, ale spíše postavy, které se objevily na debutu. Považuji to za nešťastné, protože to vůbec není spravedlivé srovnání, ale spíše srovnání pólu popularity. A je to opravdu ubohé, protože hudebníci, kteří hráli na nových albech, jsou mnohem lepší muzikanti, mnohem zručnější a mnohem znalejší svých nástrojů, než kdokoli z kluků, kteří hráli na prvním albu. Lidé to spíše porovnávají s popularitou bývalých členů kvůli předchozí kapele, s kterou jsme byli všichni spojeni. Tou jsou samozřejmě Death. Vzpomínám si, jak jsem album nahrával v devadesátých letech, ale měl jsem pocit, že už bylo pozdě. Mělo být nahráno v roce 1987 a bylo by to základní a působivé album.
Má „From Beyond“ nějaké speciální místo ve tvém hudebním životopisu?
Ne. Vlastně to album nemám rád. Chápu jeho důležitost pro fanouškovskou základnu, ale pro mě v době, kdy jsem ty věci skoro nahrál, byly už pět až šest let staré. Nechápej to tak, že by se mi ten materiál nelíbil, ale spíš mám výhrady k provedení. Kdyby byly nahrány v roce 1987, kdy mělo být album nahráno, byla by to bomba. Jenže tehdy se členové Massacre připojili k Death. Můžeme se bavit o tom, co by bylo kdyby, o nějaké alternativní realitě, ale ve skutečnosti jsou tito členové narcistickými a oportunistickými lidmi se dvěma tvářemi, kteří se starali jen sami o sebe, a to dělají dodnes. Dělají jen věci, které prospívají jim samotným, než aby se starali o integritu hudby. Místo toho, aby se sobecky zabývali vlastními plány. A upřímně, když se nad tímhle albem zamyslím, vidím jen špatné věci. Je to špatná vzpomínka, špatná zkušenost a špatné období v mém životě. Upřímně bych si přál, aby to bylo jinak. Upřímně bych si přál, abych se mohl podívat na album a cítit více hrdosti. Chci říct, že jsem na to hrdý, ale nemám pocit, že je to stoprocentně něco, k čemu tíhnu a mám z toho radost, protože se s tím váže tolik špatných vzpomínek. Je to poškozeno tolika sračkami od bývalých členů, že je pro mě těžké na to vzpomínat. Nesnáším na tom všechno od loga až po přebal, je to pro mě prostě hrozný zážitek.
Ty jsi kapelu opustil podruhé, ještě než vyšla deska „Promise“? Byl jsi jejím soundem jako Pantera nebo Type O Negative hodně zklamán?
Přesně! To by tak hrozný nápad a rozhodnutí, se kterými jsem naprosto nesouhlasil. Je legrační, jak se pak snažili vinu hodit na mě, ale skutečnost je taková, že mě pořád otravovali, abych nepsal death metalové texty, ale dal tomu jinou tvář. Producentem byl chlápek jménem Dana Wolf nebo tak nějak, který se tvářil jako další Rick Rubin. Přišel za mnou s poznámkovým blokem plným změn v textech a v podstatě změnil všechno kromě pár názvů písní, to byla jediná věc, kterou nechal být. Tituly „Inner Demon“ a „The Unnameable“ jsem si mohl ponechat, ale většina materiálu byla pozměněna a tyto změny mi byly velmi nepříjemné. Když to bylo v postprodukci, bylo mi zle z toho, jakým směrem se to ubíralo. Tak jsem prostě odešel!
V dalších letech jsi zanechal hudební činnosti nebo jsi připravoval jiné projekty?
Měl jsem mnoho jiných kapel. Denial Fiend, Bone Gnawer, The Grotesquery, The Skeletal, Gravevax, Broken Gravestones, Akatharta, Nattravnen, plus moje vlastní sólové věci.
Fungují tyto projekty v současnosti?
Všechno jsem stopnul a Massacre jsem si stanovil jako nejvyšší prioritu. Možná vrátím zpět Bone Gnaver. Uvidíme.
Jsi jeden z hudebníků, kteří stáli u zrodu světového death metalu. Jaká je podle tebe budoucnost stylu?
Myslím, že je na nevyhnutelném konci, ale doufám, že se to někdy v budoucnu oživí s mladší dychtivou generací, která si bude chtít znovu osvojit staré způsoby. Ale obávám se věcí, jako jsou AI kapely a haldy pozérů, kteří by na tom chtěli vydělat a využít to. Nikdy se už ale nevrátí rozmach starých pořádků.
|
