Zpovídat Marca Storaceho je velice příjemná a spontánní záležitost, na druhou stranu také docela náročná. Marc je velmi otevřený a upovídaný člověk a proto se mu lehce podaří skočit do jiného tématu a pak se zase, jako by se nechumelilo, vrátit zpět k původnímu vyprávění. Z připraveného rozhovoru jsou rázem trosky, protože Marc otázku, která byla připravená později, už zodpověděl dříve. I tak třičtvrtě hodinka s ním strávená byla velice sympatická, navíc když má zpěvák venku nové podařené album. O jeho vzniku se dozvíte více z následujících řádků, stejně jako to, že jeho nejslavnější štace Krokus s největší pravděpodobností patří minulosti. Kapela nesoucí Marcovo příjmení je ale dostatečnou náhradou. O tom už ze Švýcarska Mr. Storace.
Nová deska „Crossfire“ je tvým dalším sólovým albem. Znamená to, že se ti na sólové dráze zalíbilo?
Stále je to pro mě ještě nové. Důvod, proč jsem začal sólově, byl vlastně covid a potom Krokus de facto přestal existovat, a to mě přivedlo na sólovou dráhu. Miluju tvorbu i zpěv, takže se mi to opravdu zalíbilo, dost si to užívám.
Vv čem je novinka rozdílná oproti minulé sólovce „Live And Let Live“?
Je tam dost podstatný rozdíl v tom, že jsem daleko víc psal písničky ovlivněné bluesem, je to takový blues rock, až blues boogie, který je v mojí DNA už od chvíle, kdy jsem začal s Krokus, což bylo někdy v 1979. Ale na „Live And Let Live“ jsem trochu popustil uzdu fantazii a je to více experimentální. Chtěl jsem si vyzkoušet něco nového.
V tvé společnosti lze nyní zaregistrovat Tommyho Henriksena z kapely Alice Coopera. Byl producentem nové desky nebo dělá více věcí?
Určitě je víc než jen producent. Tommyho jsem potkal, když jsem mu pomáhal nahrát pomocné vokály pro skupinu China, se kterou jsem už dlouho kamarád. Pak jsem ho potkal dva roky zpátky na Rock am Ring, kde hrál s Alice Cooperem a my jsme tam byli taky. Když Alice odehrál a my po něm, seděli jsme v zákulisí s Tommym a celou rodinou. Akce byla naprosto skvělá, v publiku se vytvořil pravý kotel. Na naši hudbu, člověče! To jsem si opravdu řekl WOW! Tohle se většinou děje na tvrdší hudbu. A my jsme tam hráli „No Place To Hide“ a hned po tom „Carry The Burden“ z „Live And Let Live“, což jsou obě dost energetické a agresivní písničky a fanoušci je přijali stoprocentně. Po tom, co jsme dohráli, přišel Tommy do šatny, blahopřál nám ke skvělému koncertu a říkal, že by moc rád produkoval moje další sólové album, což mě nadchlo. Trochu jsem se divil, že na to má čas, když je pořád na cestách, ale on mi řekl, ať to neřeším, že si na to čas udělá rád. Když se vrátil z turné domů, kontaktoval mě. Měl v zásobě spoustu věcí a nějaké mi zahrál. Já si vybral pět nápadů, na kterých jsem se rozhodl pracovat. Jedna z nich byla „Sirens,“ což je předposlední skladba na desce.
V současné době máš kapelu, která s tebou hraje koncerty. Podílel se někdo z těchto muzikantů na tvorbě alba?
Tommy byl neustále na cestách, tak jsme se museli trochu přizpůsobit. Já a všichni mí hudebníci jsme si museli nastavit nový směr a podílet se na tom. Tommy vzal na desku hosty z jeho nové kapely Crossbone Skully, třeba skvělá kytaristka Anna Cara hraje v několika skladbách na mé desce. Taky pozval Jona Levina z Dokken. Je tam Jamie Muhoberac, který hraje na klávesy v baladě „Only Love Can Hurt Like This“, což je asi jediná měkčí věc z jinak tvrdého alba. A Patrick Aeby natočil všechny bicí a Serge Christen sólové kytary. Desku dával dohromady Tommy, protože jsme neustále nestíhali. On taky neměl moc času, ale naštěstí má talentu na rozdávání, takže nic nebyl problém, Tommy všechno zvládnul poskládat správně dohromady, a všichni jsme s výsledkem spokojení. Další věc je, že desku jsme udělat museli. Ne jen kvůli fanouškům, ale i kvůli promotérům, protože to vytváří publicitu a zájem od lidí, a z toho vznikají koncertní termíny. Příští rok chceme věnovat živému hraní, máme nějaké festivaly i samostatné turné. Všechno rozjedeme už po Novém roce.
Letos jste také hráli hodně, ne?
Tenhle rok byl výborný. Byli jsme i na větších festivalech, dokonce se Scorpions, v posledních pár letech si Storace band získává pozornost i skrze streamování. Účastnili jsme se za covidu Baloise session, což byla skvělá organizace na pořádání koncertů v Basileji, kde žiju. Tam jsme měli streamovaný koncert, na němž bylo naživo asi dvacet lidí, ale vysílal se asi do čtyřiceti států, a to byla skvělá publicita.
Desku jsi začal tvořit po covidu v roce 2023. Cítíš nyní větší uměleckou svobodu než v době lockdownů?
Během covidu jsem začal nahráváním duetů na mobil s mojí dcerou, které jsme dali na youtube, a dostali jsme pozvánky na nějaké streamovací práce, což nás představilo tisícům lidí. Pak jsem se rozhodl rozjet sólovou kariéru, z čehož vzniklo „Live And Let Live“. Problém byl, že během covidu neměl nikdo zájem o novou smlouvu, takže jsem to udělal na svoje náklady, můj manažer vytvořil nový label Cream Of Rock a udělali jsme to takhle. Rozdělovali jsme si účty na merch, dali jsme dohromady celou bandu, nahráli jsme to ve studiu a hned jak to šlo, vyrazili jsme ven všichni krom hlavního kytaristy, který měl kontrakt s britskou zpěvačkou Joss Stone. Takže jsme vzali Turiho, který byl skvělý, ale po dvou letech mu to přestalo vyhovovat, a chtěl se zaměřit na svou kytarovou školu. A to přišel Serge. S Turim jsme toho odehráli fakt hodně, hráli jsme například s Kiss na jejich rozlučkovém turné. Něco podobného jsme zažili se Scorpions, pro které jsme taky otvírali koncerty. Jsem člověk ze staré školy, je mi třiasedmdesát, ale stále se cítím energicky, a jsem za to hrozně vděčný všem silám, které mi tohle umožňují pořád dělat.
Album má moderní zvuk. Je pro tebe důležitá vyváženost mezi moderním přístupem v produkci a tradičním rukopisem ve skladbách?
Určitě se snažím držet novějších trendů, ale nejsem z digitální éry, což je trochu moje slabina. Rád spolupracuji s mladšími lidmi. Třeba Tommy je o patnáct let mladší než já a byl vždy fanoušek Krokus. Trochu ke mně vzhlíží a přichází se spoustou nápadů. Mixování má na svědomí Olle Romo, což je jeden z inženýrů Mutta Langeho. Nevím, jestli bych to nazýval přímo moderním zvukem, protože Mutt je v branži dost dlouho a vytvořil zvuk Def Leppard. Jsem spíš stará škola, moje oblíbené kapely už často ani neexistují a čím jsme starší, tím je jich méně, bohužel. Ale mám rád i novou produkci a proto „Crossfire“ je půl na půl. Skladby jsou old schoolové, ale produkce mi přijde hodně čerstvá. Je to čistě namixováno a po každém přehrání slyšíš něco nového. Je tam spousta doprovodných vokálů, což je pro mě nová věc, v Krokus jich bylo poskrovnu. Celkově jsem spíš na pocity, co to vyvolá, než na techniku.
Máš už naplánováno, jak bude vypadat propagace alba? Je v plánu i koncert v České republice?
Doufám, že se podíváme na hodně míst v Evropě a věříme, že co nejvíc promotérů a fanoušků nás zaslechne s programem „Crossfire“. Nyní jsme ve spojení s Good News Productions, kteří nám pomáhají se sháněním představení. A já se těším na to, až se album pořádně dostane do světa, zajímají mě reakce lidí. Jsem si skoro jistý, že fanoušci budou nadšení. Moc by mě potěšilo, kdyby to tak bylo.
Když jsi v Krokus začínal, měl jsi za sebou několikaleté působení v kapele TEA. Bylo pro tebe logické naskočit na konci sedmdesátých let na vlnu heavy metalu?
TEA byla moje první kapela, co hrála profesionálně. Byla to progresivní hard rocková formace, která vycházela ze stejného základu jako Deep Purple nebo Led Zeppelin. Hráli jsme progresivní hudbu jako Genesis a Yes. Když přestala TEA hrát, vyrazil jsem do Londýna, kde jsem založil Eazy Money, od kterých můžeš dohledat jen jednu skladbu „Telephone Man“.Než jsme nahráli album, tak už jsem se připojil ke Krokus přes společné známé ze Švýcarska. Kluci chtěli něco nahrát, tak mi poslali nějaká dema, jestli se mi to bude líbit, a já jsem si řekl, že do toho jdu, i když je to trochu jiné, než to, co dělali předtím. Zapracoval jsem na nějakých textech, „Metal Rendez-Vous“ vyšlo, v celé Evropě mělo dobrou odezvu a stejně tak i v USA. Byl jsem nadšený, že jsem dosáhl takového úspěchu. Když si poslechneš „Metal Rendez-Vous“, jsou tam i věci, které nejsou typicky heavy metalové, protože před tímhle albem měl Krokus progrockovou minulost. Navíc mi chybělo Švýcarsko. Lidé, jídlo, a tak.
Zajímavá byla tvoje spolupráce na albu s americkou kapelou Warrior v roce 2004. jak k tomu došlo?
To bylo přes mého kamaráda ze Švýcarska. Znal Warrior a znal jejich producenta Warrena. Navrhl, že mi pošlou playbacky, já napíšu texty a melodie, nahraju to a pošlu zpět. Když to bylo připravené, letěl jsem do Ameriky to nazpívat. Byla to šance zaexperimentovat a zazpívat si ve stylu, ve kterém jsem ještě nezpíval. Jejich hudba byla trochu temnější než bych tvořil já, takže jsem si říkal, proč chtějí zrovna mě, že s mým hlasem tam vůbec nebudu zapadat. Ale oni mě přesvědčovali, že si mě vybrali právě kvůli mému hlasu. Jejich věci nejsou jako od Krokus nebo TEA, ale právě proto jsem se do toho rozhodl jít a užít si trochu zábavy. Ve studiu jsme se do toho opřeli, a oni byli moc fajn. Zároveň jsem v Los Angeles potkal starého manažera Krokus Little Davea. Byla to zajímavá éra mého života.
Od roku 2016 jsi působil v rockové opeře TEST. Jaký to byl rozdíl oproti fungování v normální rockové kapele?
Bylo to úplně něco jiného. Naprosto jiný šálek kávy, než rocková skupina, ale taky se mi to líbilo. Předtím jsem taky hrál ve dvou filmech, Handyman a Anuk. A když jsem byl ve filmu poprvé, bylo mi dvanáct nebo čtrnáct. Nebyla to žádná obří role, ale stejně jsem stál před kamerami. Ale muzikál? Nikdy jsem muzikál nedělal, nikdy v životě! Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to bude. Nakonec jsem se rozhodl, že už nikdy víc to neudělám, je to spousta práce, a toho textu, co si člověk musí zapamatovat! Otestovalo mi to mojí paměť, ohromilo mě, že si zvládnu všechno zapamatovat. Odezva byla skvělá. Každý večer jsem byl natěšený i nervózní zároveň. Vyžadovalo to hodně sebedisciplíny, není to jen o zpěvu, ale musíš hrát, mluvit, všechno se to střídá a musíš vědět, kde na tom zatraceným pódiu přesně stát. Musíš koukat na správného člověka a musíš tím prostě žít, musíš do toho dát srdíčko, jinak to není ono. Ale ten příběh se mi líbil, bylo to futuristické a já hrál stopadesátiletého chlapíka, který žil díky lékařskému zákroku, byl jsem pokusné morče toho doktora…, je to dlouhý příběh, bylo to zasazené do první světové války. Ale znovu bych do toho nešel.
Před pár lety se o tobě mluvilo jako o náhradníkovi Briana Johnsona v AC/DC, ale turné s nimi odjel Axl Rose. Přišel ti skutečně konkrétní nabídka nebo šlo jen o fámy?
Tohle byla úplná fáma. Jakmile se pohybuješ v rock n`rollu, tak jde o tobě spousta fám. Taky jsem to zachytil. Ale musím říct, že jsem se cítil poctěn, že tak moc rockových fanoušků na celém světě by mě rádo vidělo v pozici místo Axla Rose. Ale jsem moc rád, že to dopadlo takhle, Axl to zvládnul úplně bravurně.
|
