Rozjíždět sólovou kariéru okolo sedmdesátky, to už chce mít náturu. Kromě bývalého kytaristy Mötley Crüe Micka Marse se do toho pustil i dlouholetý frontman švýcarských Krokus Marc Storace. Stejně jako Mars patří k lidem, kteří navzdory životním držkopádům přijímají výzvy, a tohle je jedna z nich. Kolem Krokus je situace velice nepřehledná, ale jak tvrdí Storace, je velmi pravděpodobné, že kapela dojela do svého konce, přestože oficiální rozpad zatím nikdo neohlásil. Ale fakt, že poslední deska „Big Rocks“, která navíc obsahovala převzaté věci, vyšla už v roce 2017 a od té doby se na trh dostaly dvě zpěvákovy sólovky, svědčí o ledačems. Berme tedy současné Marcovy aktivity jako nástupnickou práci Krokusu, neboť stylově i formálně na švýcarskou legendu práce rodáka z Malty navazuje. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš…
Že se měl Marc Storace postavit na frontmanský post u AC/DC komentuje sympatický Malťan s úsměvem. Faktem je, že AC/DC v roce 2016 potřebovali do svých řad zlanařit hvězdu světové kategorie, která si poradí s největšími pódii, což Axl Rose splňoval a Storace přece jen patříl do nižší ligy. Jisté je, že si jej na tomto postu (alespoň po pěvecké stránce) lze představit snadno. Jeho hlas měl blízko k Bonu Scottovi, což ukázal na prvním albu, které s Krokus natočil. „Metal Rendez-vouz“ vyšlo v době, kdy explodovalo „Back In Black“ a zaručilo Krokusu na starém kontinentě velmi dobrou pozici. To už je čtyřiačtyřicet let, ovšem za tu dobu se Marcův hlas i přístup změnil pramálo. Nějaká ta vráska na něm ulpěla, ovšem když si poslechnete novinku „Crossfire“, víte jasně, která bije. Feeling, který tolik čerpal z tvorby Australanů, spojený s nezaměnitelnou tváří sveřepého Malťana, je zpět ve vteřině.
„Crossfire“ je deska staré školy, určená pro pokročilé posluchače a znalce Storaceho tvorby. Navazuje na dva roky starý debut „“Live And Let Live“ (více než třicet let starou nahrávku „The Blue Album“ je třeba brát spíše jako nultou desku), ovšem mnohem více rozpíná křídla. Tam, kde „Live And Let Live“ narážela na limity, tam se „Crossfire“ teprve rozkoukává. Storace působí jako politý živou vodou a je znát, že mohutné nadechnutí, které přišlo po covidové pandemii, bylo pro Marca jako dar z nebes. Ví dobře, že konec kariéry se nezadržitelně blíží a proto hraje, jako kdyby to bylo naposled, s energií třicátníka, která skladby hrne vpřed s buldočím drajvem, jenž mu byl vždy vlastní. Prospěla mu i spolupráce s kytaristou Alice Coopera Tommym Henriksenem na pozici producenta, který desce dal ležérní americký feeling, jenž „Live And Let Live“ postrádala.
Skladby jsou však překvapivé leda v tom, že zní, jako kdyby se Storace chtěl co nejtoužebněji vrátit do dob největší síly. Obsahově album působí, jako by mohlo vyjít v osmdesátých letech a se současností jej spojuje pouze moderní zvuk, ale o něm deska není. Je o melodických nápadech, kytarových riffech a chytlavých pěveckých linkách, které Marc moduluje ve svém hrdle. Živnou půdu jim připraví úvodní „Screaming Demon“, což je bezskrupulózní jízda ve stylu AC/DC ze sedmdesátých let. Je to typ skladby, v níž se Storace cítí nejlépe, ovšem je to pouze jedna z poloh (ač zastoupená nejvíce), jakou deska nabízí. Marc ukazuje, že umí dělat i rockový mainstream v „Love Thing Stealer“ se stadionovým refrénem, i nekýčovitou baladu „Only Love Can Hurt Like This“. To dává dohromady velmi slušné album, jemuž dokážete pár slabších věcí („Sirens“ či „Hell Yeah“) odpustit.
Spojení Storaceho a Henriksena funguje kupodivu lépe než kooperace Henriksena s legendárním Muttem Langem v rámci nedávno vydaného debutu Crossbone Skully. Storacemu totiž věříte materiál, jaký předložil. Svou kariéru na „Crossfire“ zúročuje velmi dobrým způsobem.
|
