Pojem Whip je na rockové scéně zdánlivě nepopsaným listem. Whip není žádná nová kapela, ale přezdívka kytaristy Michaela Wiltona, nepsaného šéfa Queensrÿche, respektive toho, co zbylo ze slavné minulosti kapely. Ačkoliv Queensrÿche by letos měli nahrávat nástupce rozpačitě přijatého počinu „Digital Noise Alliance“, který ukázal, že dny hojnosti, které formace zažívala v druhé polovině osmdesátých let a začátkem dekády následující, jsou definitivně pryč. Fanoušky už neterorizují experimenty, které se líbily snad pouze bývalému zpěvákovi Geoffu Tateovi, ale pod Wiltonovou taktovkou kdysi neobyčejná a ohromně talentovaná parta zevšedněla.
Je trochu nejasné, proč se Wilton pustil do práce na sólové tvorbě, protože v rámci Queensrÿche je dnes nejhlavnějším autorem. Stylově se jeho sólovka od Queensrÿche nijak podstatně nevzdaluje, takže vše potřebné může vyjadřovat prostřednictvím kapely. Jako nejpravděpodobnější se jeví hypotéza, že kytarista měl plný šuplík nápadů, které mu bylo líto zahodit a proto je použil pro své album. Pro desku, která je podle jeho slov tvořena pro radost z hraní. U toho vše končí, ač se pod album podepsal slovutný producent Chris „Zeuss“ Harris a Wilton dal dohromady sestavu ostřílených muzikantů, nemá album ambice suplovat jakoukoliv desku Queensrÿche z jednoduchého důvodu. Řečeno natvrdo na to nemá. Jen dokazuje, kdo ve slavných dnech legendy ze Seattlu tahal za skladatelské drátky a Wilton to nebyl. Člověk si mohl ťukat na čelo při potrhlých kouscích Geoffa Tatea či spílat Chrisovi DeGarmovi za to, že v druhé polovině devadesátých let Queensrÿche dal ránu z milosti příklonem k alternativnímu rocku, ale genialita kapely spočívala vždy ve spolupráci těchto bývalých členů.
Wilton na první sólovce nabízí materiál, který vychází z osmdesátých let, je statně poučen trendy devadesátých let a díky zvuku se snaží tvářit jako soudobé dílo. Není to nic platné, kytarista nemá k dispozici dobré skladby, které by se přiblížily k tomu, co kdysi dělal s Queensrÿche a nedokáží konkurovat ani tomu, co oslabená kapela představuje dnes. Díl viny na tom nese i zpěvák Mark Winterman, který nemůže Tateovi ani Toddu LaTorremu konkurovat, ani kdyby se sebevíc snažil a z řádky obyčejných skladeb mistrovský kousek všedním hlasem udělat nedokáže. Nemá cit pro melodie a proto, když už cítíte, že by mohl Wilton předložit kus, jaký by odpovídal legendárnímu statusu, nestane se prakticky nic. Z každé noty odkapává nevýraznost a obyčejnost, kterou byste od Wiltona nečekali.
Opakovanými poslechy se začnou vynořovat lepší věcí, ale dá to trochu úsilí. To se vyplatí především u svižné „Get Away“, dramatické „On Your Way“ a grungem načichlé „Turn The Page“, které mají ambice zabydlet se v uších na delší dobu. Jenže to je pouze třetina desky a zbylé dvě takové tendence nevykazují. „Wasted Time“, „Toxic Girl“ nebo „Suffer People“ by s velkou dávkou fantazie mohly splňovat představu o obstojném heavy metalovém kousku, ovšem „Glitch In Time“, „Reason To Fight“ a závěrečná „Drowning At Daybreak“ jsou vyprázdněnými nádobami, které ukazují, jak málo kvalitního materiálu měl Wilton v době tvorby desky pohromadě. „Vol. 1“ je vcelku promarněná šance, protože deska se vyhlížela s očekáváním, která druhé album (pokud na něj dojde) provázet nebudou.
Deska je určena hlavně sběratelům všeho kolem Queensrÿche. Více ambicí nevykazuje. Skalní pochválí Wiltonovu hru, která je na velmi slušné úrovni, ale to je věc, která se od kytaristy jeho formátu očekává. Už méně budou kvitovat množství grungeových názvuků a absenci silných melodií ultimativních počinů „Operation: Mindcrime“ a „Empire“. V zásadě jde o desku, která kdyby nevyšla, nic by se nestalo.
|
